Režisérka (Markéta Zborníková) s naprostým porozuměním a citem dokázala přeměnit patos situací a monologů, které dnes již působí zdlouhavě, do podoby mediálně politických glos, čímž dokázala zaujmout i festivalem a pokročilým časem znaveného diváka. Tím nechci říci, že by se inscenace podbízela či byla laciná. Právě hlubší znalost filmové a divadelní kultury zde umožnila, aby vědomé užívání kýče a klišé nevyznělo trapně.
Proto v okamžiku, kdy na scénu přichází Achilleus v podobě na plátno promítaného kýčovitého záběru mladého, krásného samce jako vystřiženého z akční běhací scény Pobřežní hlídky, či z promo videa Barneyho Stinsona (HIMYM), si dokáže spojit kýčovitost filmové produkce s kýčovitou tradicí vykládání božského Achillea, čímž vznikne naprosto dokonalá glosa, kterou převálcuje smích jak laiků, tak i řecké tragédii a cinefilů. Dalším přínosem, který režisérka inscenaci poskytla, je reflexe příběhu perspektivou dnes již notoricky známých mýtů. V okamžiku, kdy Ifigenie padá Achilleovi k nohám a říká, že mu zlíbá paty, Achilleus s ironickým zděšením vykřikne „paty ne!“
Čím hlouběji si uvědomíme výši režisérčina intelektu, tím více nás pak musí zamrzet, že jeho kvality nebyly uplatněny v rámci scénografie. Dívky hrající chór a zpravodajsky moderující události v příběhu jsou překrásné a půvabné, věštec Kalchas proměněný v hlasatele počasí je příjemný vtip, ačkoliv krapet nedotažený, avšak Agamemnon s Meneláem v obleku a celková formální rovina přinesená kostýmy jsou něčím, co divadelní tradice inscenování antických tragédií zná velmi dobře, a tak mě mrzí, že vtipný a bystrý pohled na přes dva tisíce starý text dokázala uzemnit nic nepřinášející scénografie.
Potíž nastala v hereckých výkonech. Filip Harviš (Kalchas) neumí mluvit, neumí artikulovat, není mu naprosto vůbec rozumět. Největší záhadou pak je Kvido Lotrek (Agamemnon), který zahájí představení naprosto otřesným a kýčovitým „herectvím“, které pouze tupě a bez jakéhokoliv vkladu ilustruje text, načež se v okamžiku promění v mistrovské dílo, za které by se nemusel stydět ani profesionální herec, neboť jeho Agamemnon je náhle člověkem, který miluje, soucítí, touží po moci a rodina je pro něj synonymem vlasti. Skutečnost, že Agamemnona hraje mladý kluk, kterému role sedí stejně jako o dvě čísla větší oblek, jenž si neustále upravuje, se pak proměňuje ve vzdálenou skutečnost, která se ztrácí v hereckém výkonu mladého herce a přebírá veškerou autentičnost hercovy individuality.
Závěrečná spekulace by se měla dotknout skutečnosti, že celá inscenace opravdu vypadá jako glosa, jako komentář k dílu a potřeba definovat rovinu záměru a jednoduchosti si vyžaduje mnohem více prostoru, než který tato reflexe má.
- NABALKONĚ – Ifigenie v Aulidě
- Režie, dramaturgie: Markéta Zborníková
Dramaturgická spolupráce: Lenka Skřečková
Scénografie, choreografie: DS Nabalkoně
Hudba: Karel Vaněk
Audiovizuál: Lukáš B. Citnar- Hrají:
Veronika Jiříčková, Nikoleta Bartošová, Kvido Lotrek, Adam Suchánek, Vít Zborník, Zuzana Česáková, Krystyna Pękała, Albina Feofilaktova, Kamil Bublík
Reflexe psána z reprízy 29. 6. 2017 v rámci Open Air Programu Hradec Králové.
FOTO: Facebook Open Air Programu Hradec Králové, archiv Open Air Programu Hradec Králové
