Slovácké divadlo v Uherském Hradišti se nachází na vrcholu sezóny a dalo si za cíl představit divákům, jaké všechny podoby může mít divadlo vedle „klasické“ činohry či třeba muzikálu, což jsou jedny z největších stálic místního repertoáru. Jednou takovou aktuální inscenací, která rozmanitost divadelních forem dobře dokumentuje, je právě Láska, vzdor a smrt prvorepublikového divadelního režiséra a hudebního skladatele Emila Františka Buriana. Jedná se o jevištní dílo založené na sborové recitaci, v tomto případě lidové poezie, doprovázené živou hudbou, takzvaném voicebandu. Inscenaci režíroval Lukáš Brutovský, jeden z nejvýraznějších režisérů mladé generace, k jehož výrazným realizacím patří například Iokasté v Divadle Komedie nebo Maryšu v brněnském HaDivadle.
Jak už název napovídá, v inscenaci Láska, vzdor a smrt se tematizuje láska, a to hlavně ta nešťastná. Příběh, který nám sbor, sestavený z herců a hereček Slováckého divadla, prostřednictvím voicebandově recitovaných lidových písní vypráví, logicky odkazuje k venkovskému prostředí. Dovídáme se o slečně Marušce, která se zamilovala do chlapce a nějakou dobu ho „uháněla“, až se jí ho nakonec povedlo získat. Dokonce s ním otěhotněla, ale chlapec už pak s ní ani s dítětem nechtěl mít nic společného, a navíc ho svedla Maruščina kamarádka. Samotná Maruška se pak z nešťastné lásky utopila.
Tento klasický lidový příběh je v inscenaci znázorněn prostřednictvím postaršího páru, muže a ženy, kteří se na začátku představení na jevišti objevují v černém formálním oblečení, které funguje kontrastně k bíle oděnému sboru. Pár se ovšem brzy pomocí maskérek přímo na scéně transformuje do svého „mladšího já“ a na konci této proměny před námi stojí mladý ženich a nevěsta. Tato transformace může symbolizovat jejich návrat do vzpomínek, kdy sami byli mladí a prožívali podobné věci jako Maruška s chlapcem z příběhu. Jejich proměnu zaznamenává kamera prostřednictvím detailních záběrů, které se promítají na dvě obrazovky umístěné z boku jeviště a jednu umístěnou přímo na jevišti. Jedná se o jeden z klasických Burianových režijních postupů, takzvaný teatrgraf, kdy je dekorace či část herecké akce tvořena projekcí.
Jelikož divák vidí aktéry přímo na jevišti a zároveň jejich obličej na obrazovkách, vytváří se zvláštní typ zdvojení jevištního dění, který funguje jako určitý druh odstupu od převáděných situací. Navíc tím, jak kamera snímá obličeje mnohem více zblízka, než by byl divák schopen z hlediště vidět, může toto zdvojení evokovat, že všechno není tak, jak se zdá, a že naše vidění světa může být různě zkreslené. Jiný, bližší pohled může pomoci odhalit nové skutečnosti oproti běžnému pohledu „z dálky.“
Jak už bylo řečeno, významnou a do velké míry nosnou složkou celé inscenace je především recitující sbor s hudebním doprovodem, který představoval dechový kvartet s podporou kláves. Sbor byl namíchaný z šestice žen a mužů, oblečených do bílého formálního oblečení: muži měli obleky, zatímco ženy šatové kostýmy. Stejnou barvou měli také všichni nabarvené obličeje a viditelné části těla i vlasy. Jediný tmavě zvýrazněný prvek byla ústa a obočí. Stejně jako sbor, i hudebníci měli bílé oblečení, pouze bez nabarvených obličejů. Tato monochromatická stylizace může být chápána jako symbol neutrality sboru, který není součástí příběhu, ale pouze ho přednáší a tím je od něj distancovaný. Oproti tomu pár, který k příběhu náleží a nějakým způsobem s ním souzní, je oděn v černé barvě. Nejenže tak kontrastuje se sborem, jak už jsem zmínila, ale odlišuje se od nich ještě tím, že k příběhu zaujímá prostřednictvím komentářů postoj.
Výkon sboru je velmi poetický, přednes poezie v jeho ústech plyne jako řeka, ve které se Maruška nakonec utopí. Dynamika recitace, ve které se střídaly monohlasy i vícehlasy, určovala temporytmus představení, jenž postupem času „nabíral na obrátkách.“ Svou recitací sbor budoval napětí a v kritických scénách také kladl důraz na slova vyjadřující podstatu dané situace, čímž zdůrazňoval závažnosti sdělení. Pro techniku voicebandu je zásadní dobrá artikulace, která zajišťuje, že má divák možnost příběh obsažený v deklamovaném textu pochytit. To se precizně zesynchronizovanému sboru dařilo bez potíží. Jediný nedostatek představoval monopřednes ze začátku představení, kdy byl projev jednotlivých recitátorů místy přehlušen hrou na trumpetu.
Scénografie je stejně jako kostýmy a masky stylizovaná do neutrální bílé barvy. V zadní části jeviště je místo pro sbor a hudebníky, v popředí se nacházejí dvě židle, kde většinu času představení seděl hlavní milenecký pár, nevěsta a ženich. Na scéně se také nachází sanitární vybavení, příruční ocelový vozík u levé židle a operační stůl. Atmosféru prostředí dodávají projekce textu, informující o činnosti lidského těla, zejména orgánů, a o jejich chemickém složení, na plátno nad jevištěm. Tyto texty kopírují vývoj příběhu nešťastné lásky, jak jej představují recitované básně. Začíná se atomy a molekulami, když se Maruška zamilovává do svého chlapce, pokračuje se fakty o lidském srdci, když je chlapec sveden Maruščinou kamarádkou a informace o rozkladu těla podkresluje Maruščinu sebevraždu. Během představení je také v jeden moment, kdy jde hlavní pár po své proměně do popředí, spuštěno přes celou šířku jeviště další, poloprůhledné plátno. Podobný typ opony využíval ve svých inscenacích rovněž E. F. Burian, v Lásce, vzdoru a smrti však neslouží jako projekční plocha, ale oddělí v tu chvíli pár na předscéně od zbytku jeviště. Jako by po dokončení proměny starého mileneckého páru v mladý jej bylo třeba symbolicky oddělit od sboru, aby tím transformace generické dvojice do páru z lidového příběhu byla úplná. Iluze naprostého splynutí obou párů ovšem po chvíli, když se polopropustná opona zase zvedne, mizí – inscenace tak neustále pracuje se 
střídavým vtahování diváků do dramatické iluze a jejím zcizováním.
Příběh lásky a zrady, poeticky zobrazený v recitovaných básních, se na jevišti realizuje prostřednictvím stylizovaného jednání ženicha a nevěsty. Zdaleka ne všechny části příběhu nešťastné lásky se na jevišti realizují pomocí dramatického jednání postav – některé situace jsou zobrazeny pouze prostřednictvím recitovaných básní, například Maruščina smrt. Pár zato na jevišti prochází dvěma transformacemi, jež milostnému příběhu dávají obecnější přesah. První jsem již zmínila, ta druhá nastává v druhé polovině představení, kdy se pár jde nechat odstrojit, a tím metaforicky zpřetrhává veškerá pouta s párem z příběhu. Nejednalo se však jen o pouhé odstrojení z kostýmu ženicha a nevěsty – maskérky také oba z páru nabarvily stejným způsobem jako sbor, takže nyní i oni k příběhu zaujímají neutrální postoj a mezi příběhem milenců a publikem jim nestojí žádný „prostředník“. To vytváří novou diváckou perspektivu a umožňuje publiku buď se s příběhem identifikovat úžeji, osobněji, nebo naopak zaujmout ještě nezaujatější postoj než dosud.
Ke konci představení Brutovský inscenuje podobně silný symbolický obraz, kdy na scéně stojí dvě plastiky lidské hlavy, umístěné na podstavcích. Jedna z maskérek štětcem ometá sádru z reliéfu hlavy tak, že se před námi postupně vynořuje její obličej, zatímco druhá maskérka postupně hliněnou hlavu bořila, takže se její rysy postupně stávaly (opět) jen beztvarou hmotou. Toto odhalování jednoho a borcení druhého obličeje může být chápáno jako metaforické zobrazení života: zatímco jeden umírá, další se opět rodí. Pokud bychom tento akt chtěli vztáhnout k příběhu zobrazenému v inscenaci, hliněný obličej by mohl představovat zemřelou Marušku, sádrová podobizna by byl pak obličej jejího chlapce, který v příběhu odhalil svou pravou tvář. Podobně sbor na konci představení své tváře zahalil bílými neforemnými maskami a tím se rozplynul v anonymitě archetypálního příběhů, který si vyprávíme pořád dokola a postavy se v něm střídají, ale jeho jádro zůstává stejné.
Láska, vzdor a smrt v režii Lukáše Brutovského je efektním znovuzrozením Burianových režijních postupů, které se už ve své době snažily bourat představy o divadle jakožto umění stojícím na dramatickém dialogu. Byl to právě on, kdo přišel s myšlenkou voicebandu, ze kterého se posléze stal regulérní umělecký postup. Výsledná nenásilná a jednoduše, přitom poeticky laděná divadelní kompozice dává divákovi prostor pro imaginaci a ponoření se do příběhu. Tím, že se jedná o syntetické divadlo, které v harmonickém poměru sdružuje více složek, konkrétně hudební, hereckou i výtvarnou, vnímaní formy představení mohlo někdy i převážit nad vnímáním obsahu. To zmínila před začátkem představení i Terezie Čermáková při lektorském úvodu, když uvedla, že divák nemusí v tomto typu divadla nutně neustále racionálně chápat všechno, co se na jevišti děje. Inscenace s diváky interaguje i jiným, emocionálním způsobem a vybízí je k úvahám nad tím, co vše mohou jevištní metafory znamenat a jaký příběh vlastně vyprávějí. V podobně obrazném duchu všudypřítomná běloba s doteky černi snad symbolizovala, že svět kolem nás se může zdát černobílý, ale je jen na nás vdechnout mu barvy a prožít ho jako příběh – i když třeba nešťastné lásky.
- SLOVÁCKÉ DIVADLO – Láska, vzdor a smrt
- Předloha: E. F. Burian
- Režie: Lukáš Brutovský
- Hudební úprava a instrumentace: Josef Fojta
- Hudební nastudování: Josef Fojta
- Pěvecké nastudování: Petr Svozílek
- Scéna: Juraj Poliak
- Kostýmy: Katarína Holková
- Dramaturgie: Miro Dacho
- Lektorka: Terezie Čermáková
- Světelný design: Tomáš Příkrý
- Líčení: Jitka Juříková, Monika Hajná
- Kamera: Petr Leška
- Obsluha titulkovacího zařízení: Andrej Habarta, Michal Noščák
- Hrají: Milada Špendlíková nebo Eva Gazárková, Vlastimil Kamrla nebo Vlastimil Skála nebo Jiří Krkoška
- Sbor: Pavlína Hejcmanová, Kateřina Michejdová, Klára Vojtková, Tereza Novotná, Jitka Hlaváčová, Natálie Rašín, Jiří Hejcman, Pavel Hromádka, Pavel Šupina, David Vaculík, Daniel Gajdoš, Martin Vrtáček
- Kapela: Renata Smetková nebo Klára Šenkyříková, Marek Kotača nebo Zdeněk Marušák, Ondřej Moťka nebo Pavel Skopal ml., Jakub Zívalík nebo Jaroslav Broža, Jan Laník nebo Josef Fojta
Premiéra 4. listopadu 2023, psáno z reprízy 30. listopadu 2023.
