Hostina dravců je společenské drama s prvky černého humoru, které napsal v roce 2010 francouzsko-arménský spisovatel Vahé Katcha společně s hercem Julienem Sibre. Stejně jako v případě Monumentu pro Hradiště se jedná o další z historických dramat, které Slovácké divadlo v letošní sezoně uvádí. Hostina má ale zcela odlišný emocionální náboj než Monument, jak uvidíme dále. Pro Slovácké divadlo hru zrežíroval jeho emeritní ředitel Igor Stránský. Mezi jeho další režie ve Slováckém divadle patří například klasiky jako Macbeth (2015) nebo Peer Gynt (1989), nebo také divadelní hity posledního desetiletí Králova řeč (2017) a Přelet nad kukaččím hnízdem (2019).
Hostina dravců začíná jako nevinná oslava narozenin Sophie (Kateřina Michejdová), kterou pořádá společně s manželem Victorem (Tomáš Žilinský) u nich doma. Představení se otvírá Victorovou hrou na klavír v bytě, který společně obývají, jenž tvoří znakově vyvedené scénografické pozadí postupně stále syrovějšího dramatického děje. Zkosené stěny pokoje zužující jeho prostor od předscény směrem do hloubky jeviště působí jako trychtýř, kterým nahlížíme do hlubin lidských osudů, jenž nás vtahuje do děje a umocňuje divácký zážitek hrůzy z toho, čeho budeme později svědky. Postupně k nim přichází jejich přátelé. Jako první je to doktor (Lukáš Matěj), který se omlouvá, že nemohl přijít i s manželkou, protože je nemocná. Než dorazí ostatní, Sophie chystá něco v jídelně a Victor se předhání s doktorem, kdo má pro Sophie lepší dárek. Doktor donesl Sophie jedny punčochy, zatímco Victor má pro Sophii nachystané páry hned tři, u čtvrtého ovšem jedna punčocha schází. Viktor to svede na obchodníka, u kterého punčochy sehnal. Jsme ve Francii za druhé světové války, zboží je nedostatek, takže člověk může být rád, že na černém trhu získá aspoň něco.
Dále na oslavu přichází profesor Vincent (Jiří Hejcman) a Pierre (Daniel Gajdoš), voják, který na frontě oslepl.
Později se připojuje Françoise (Tereza Novotná), kterou válka připravila o manžela, i přesto však nezanevřela na systém a při příchodu si vlastenecky zpívá marsejézu. Novotná ve své roli znovu předvedla bravurní výkon, který vynikal nade všemi. Vnitřně rozervané postavy jí tradičně sednou (viz například její Heather v inscenace Vosa), umí se do nich vcítit tak akorát a plastickým způsobem je divákům přiblížit. Françoise se v podání Novotné snaží nastalými situacemi proplouvat tak, aby z nich vyvázla co nejlépe a zároveň si zachovala tvář. To Novotná akcentuje variabilní gestikou a mimikou, kdy v jednu chvíli dokáže být vstřícná, naslouchající a upozaděná, jindy ale nemá problém přepnout do polohy emancipované bojovnice za francouzskou suverenitu.
Podobně je možné vyzdvihnout herecký výkon Daniela Gajdoše, který je v imitaci nevidomého, jeho pohybů a tělesných projevů naprosto uvěřitelný. Pierre je navíc sympatická, veselá postava a dalo by se říct jakýsi šprýmař či klaun celé skupiny, který podvratně hýří slepeckými vtipy typu „Dlouho jsme se neviděli…“ Tak třeba si ze společnosti vystřelí, když předává Sophii puget bílých tulipánu s tím, že při výběru důvěřoval květinářce, když jí řekl, že chce ty nejkrásnější rudé růže, jaké mají. Všichni jsou rozpačití a nevědí, jak reagovat, jestli Pierra na jeho omyl upozornit. Nakonec mu „nejkrásnější rudé růže“ ohleduplně odkývají, což Pierra s Vincentem náramně pobaví, protože Pierre samozřejmě ve skutečnosti ví, jaké kytky drží v ruce. Podobných situací, kdy Pierre někoho svým hendikepem dostane do rozpaků a následně se tomu (vy)směje, je v ději hned několik. Pierre z nich vychází jako optimistický vtipálek, který se snaží si ze svého hendikepu nic nedělat, na druhou stranu ho až překvapivě často předhazuje ostatním…
V celé skupině vůbec od počátku panuje jakási zvláštní dynamika a atmosféra. Vztahy jsou mírně napjaté a nedá se jednoznačně říct, jak moc jsou všichni přátelé a nakolik se tak jenom tváří. I přes to panuje na oslavě zpočátku všeobecná zábava a dobrá nálada. Bezstarostnost postav poukazuje na jejich všeobecně sdílený pocit, že se jich válka nijak zvlášť netýká a že jsou od jejích hrůz uchráněni, a tak si mohou jeden večer dovolit na ni docela zapomenout. Zvláštní vztahové nastavení skupiny a odháněný přízrak války ještě více zvýrazní entré dalšího jejího člena, Andrého (Zdeněk Trčálek). Nejdřív to totiž vypadá, že se na večírek do bytu dobývá německý důstojník. Není to však (zatím) pravda, ale jen malý vtípek Andrého, který dorazil na oslavu neohlášen. Ostatní se ovšem nebaví a spíše jsou pohoršení. Takové vtipy by se teď dělat neměly! Na této scéně je také možné poukázat na důležitou rovinu hravého fyzického humoru, který je přítomný především v první polovině inscenace, kdy společnost slaví Sophiiny narozeniny. André se při svém náhlém příchodu vzhledem (kostýmem a líčením, především signifikantním knírkem) podobá Hitlerovi a gag s kufrem, který překračuje, aby mohl Sophii popřát, doprovází gestikou, jež nápadně připomíná hajlování. Jak později zjistíme, tato situace prostřednictvím tělesného humoru zpřítomňuje povahový rys postavy, která nemá problém přiklonit se ke straně, na které je to pro ni zrovna výhodnější.
Na Andrého se však nejde dlouho zlobit, protože přinesl spoustu dobrých věcí – štangli salámu, tři tabulky čokolády, kachní paštiku, camembert a několik lahví šampaňského. Z toho jsou všichni veselí a zábava volně pokračuje. André má s sebou dokonce kameru s barevným filmem, čemuž ostatní nechtějí ani věřit. Tančí a zpívají francouzsky Na Avignonském mostě, zatímco je André natáčí. V průběhu oslavy je atmosféra uvolněná, dění na scéně hravé a dynamické. To ale nemá dlouhého trvání.
Uprostřed zábavy se zcela nečekaně před domem ozvou výstřely, všichni ztuhnou, nikdo neví, co se děje. Victor se jde podívat přes okno polepené novinami, Sophie ho varuje, že by se k němu neměl přibližovat. Victor přesto vyhlédne na ulici a zjišťuje, že na ulici před domem právě někdo zastřelil dva německé důstojníky. Účastníci oslavy ve strachu zhasínají světlo, celý sál tone ve tmě, a tak zvuky gestapa dobývající se do domu, a posléze i do bytu, působí nepříjemně realisticky a svou intenzitou se zarývají pod kůži. Dva němečtí příslušníci vtrhnou do bytu a tentokrát to není příjemná návštěva.
Jeden z nich, major Kaubach (Pavel Hromádka), přikazuje rozsvítit a oznamuje přítomným, že za atentát budou pykat nevinní, a to tak, že si za každou oběť vezmou deset rukojmích. To dělá dohromady dvacet rukojmích, přičemž z každého bytu domu, před kterým se atentát stal, budou vybráni dva. Protože se zná s Victorem, který pracuje jako knihkupec a Kaubachovi v minulosti prodal několik knih, ze známosti mu uděluje „laskavost“, že si společnost může sama vybrat, kdo z nich bude odveden. Když se dozvídá, že Sophie má narozeniny, popřeje jí vše nejlepší a s omluvou, že nechce oslavu kazit, dává přítomným dvě hodiny čas na rozmyšlenou.
V tu chvíli doposud hravá atmosféra ustupuje a dynamika dramatického děje se zcela mění. Čas jako by najednou ubíhal pomaleji a na každou z postav doléhá vážnost situace a břemeno rozhodnutí, koho poslat na jistou smrt. Situace jsou od této chvíle až do konce protkané mnoha tichými místy, které dávají prostor nepříjemně svíravému pocitu strachu, nejistoty a ohrožení doputovat až k divákům a nepříjemně je stisknout.
Jednotlivé postavy se k situaci postaví různě podle svých charakterů: André jako největší prospěchář se snaží důstojníka uplatit, což se mu ale nedaří. Major Kaubach navíc v bytě Pélissierových během čekání zůstává, údajně aby si mohl listovat sbírkou Victorových starých knih. To dělá celou situaci ještě nebezpečnější – přátelé se mají rozhodnout, koho ze své skupiny obětují, a člověk, který je má odvést na smrt, se nachází hned v místnosti vedle.
Samozřejmě nikdo nechce jít dobrovolně a vymýšlejí, jak by se ze zapeklité situace mohli dostat. Victor se
s Kaubachem zná, uvažují, snad by tedy nemuselo vadit, kdyby si vzal z domu jen osmnáct zajatců. Je snad může vynechat, vždyť koneckonců nic neudělali. Kaubach je občas poslouchá a hraje s nimi psychologické hry. Říká, že ho to taky nijak zvlášť netěší, ale že po nich nechce, aby dva obětovali, ale aby pět zachránili. A to je přece krásné poslání, ne? Po této replice zapne metronom na klavíru a odejde do vedlejší místnosti. Tikot metronomu se rozléhá místností a nechává doznívat majorova slova s celou jejich tíží. Ve snaze zachránit si život nejdříve přátelé začnou zkoušet všechny možné způsoby, jak nevyhnutelnému ujít – vedle pokusu o úplatek také útěk. Všechno je ale marné a není tedy jiné cesty, než někoho vybrat.
V tom momentu se rozehrává nebezpečná hra, která prověřuje morálku všech přítomných. Co všechno jsou schopni udělat pro to, aby si zachránili krk? Nikdo nechce jít a nikdo nechce nikoho vybírat. Při diskuzi o tom, co dělat, odkládají společenské masky a vybarvují se jejich skutečné povahy. A ještě více než na začátku není jisté, jak moc si navzájem mohou věřit. Na povrch vyplouvají dlouho skrývané okolnosti, objeví se propagační letáky odboje, které slouží jako rozbuška k hádce. Morálka a důvěra klesá, napětí stoupá.
V inscenaci, kterou by bylo možné označit za společenské drama s prvky komedie, je stěžejní témat důvěry v mezilidských vztazích a morálky, respektive toho, co má člověk právo udělat, aby zachránil sám sebe. Dramatický konflikt staví postavy do těžko řešitelné situace, která postupně eskaluje, když se každý ze skupiny snaží udělat něco pro to, aby los nepadl právě na něj. Něco, co může ublížit někomu jinému. Zdá se to být nekonečným, nervy drásajícím koloběhem, protože nikdo si nepřeje být vybrán, ale zároveň nikdo nechce nikoho vybrat a poslat ho tak na jistou smrt. Jak tedy dospět k rozhodnutí?
Žánr společenského dramatu dovoluje prozkoumávat témata, které jsou univerzální a aktuální v jakékoli době. S konkrétní situací v Hostině sice může být těžší se identifikovat, protože málokdo dnes již druhou světovou válku pamatuje a něco podobného jako postavy si bezpochyby nikdo z nás nepřeje zažít. Bez ohledu na konkrétní historické děje však inscenace poukazuje na fakt, jak můžou být vztahy křehké a v momentě se pod náporem obtížné situace rozpadnout.
Hostina dravců nám servíruje situaci, kdy se něco zdánlivě dalekého (válka) nakonec dotkne lidí, kteří si dovolili tuto skutečnost nepřipouštět. Kteří byli svým způsobem k problému neteční a ignorantští. Nejsme takoví i my? A teď nenarážím přímo na nedaleké válečné konflikty, ke kterým už jsme možná také apatičtí víc, než bychom měli, ale i další aktuální témata jako enviromentální krizi a globální oteplování. I my dnes zažíváme výzvy, ke kterým je třeba postavit se čelem. Ale děláme to skutečně, nebo jen hledáme, na koho problém přehodit, jako postavy této znepokojivé novodobé morality?
Hostina dravců se snaží divákům dostat pod kůži a daří se jí to. Hlavně prací s audioprvky, které tíživost celé situace umocňují. Jako přechodu mezi scénami je vedle potemnění využit hlasitý tikot hodin podbarvený až strašidelně působícími zvuky, navozujícími úzkostnou atmosféru. Celou druhou polovinou představení, kdy mají přátelé ze skupiny vybrat rukojmí, pak probíhá napínavý souboj nervů, který herci umí skvěle rozehrát a udržet. Atmosféra tak neustále houstne a naplňuje duši svíravým napětím přesně tak, jak Slovácké divadlo slibuje na prospektu k inscenaci. Hodně se pracuje s tichem, především úplně na konci, kdy dochází k rozuzlení. Někdy není potřeba říkat nic, aby bylo řečeno úplně všechno, a tady se to děje. Hostina dravců je opravdu silný divadelní zážitek a ovace ve stoje na repríze, kterou jsem navštívila, byly více než zasloužené.
V dnešní době zmítané válkou není jednoduché uvádět válečná dramata s připomínkou hrůz, které se děly v minulosti, a tím nevyhnutelně připomínat i ty, které se odehrávají právě nyní. Možná o to víc je to ale důležitější a za to, že se takové výzvy neleklo, patří Slováckému divadlu klobouk dolů.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- SLOVÁCKÉ DIVADLO – Hostina dravců
- Překlad: Alexander Jerie
- Scéna: Jaroslav Milfajt
- Kostýmy: Marie Jirásková
- Hudba: Martin Štědroň
- Pohybová spolupráce: Ladislava Košíková
- Jazyková spolupráce: Jana Stránská
- Dramaturgie: Iva Šulajová
- Režie: Igor Stránský
- Hrají: Tomáš Žilinský, Kateřina Michejdová, Lukáš Matěj, Daniel Gajdoš, Jiří Hejcman, Tereza Novotná, Zdeněk Trčálek, Pavel Hromádka, Roman Lacina
Premiéra 27. dubna 2024, psáno z reprízy 12. května 2024.
FOTO: archiv Slováckého divadla v Uherském Hradišti
