Napjatě čekáme, jak dopadne letošní udělování cen Thálie! Před dvěma lety Divá báze přinesla krátký rozhovor s Pavlínou Štorkovou a vzhledem k jejím kvalitám a aktuálním úspěchům jsme se rozhodli věnovat Pavlíně o něco více pozornosti, zhodnotit její dosavadní tvorbu, vývoj a zkusit pojmenovat onu výlučnost, díky které je nominována za mimořádný jevištní výkon v inscenaci Olga/Horrory z Hrádečku.
Pavlína Štorková se narodila do jednoho z nejmalebnějších českých měst – Kutné Hory, do početné muzikantské rodiny a dle jejích vlastních slov si nikdy nepřála stát se herečkou. „Neměla jsem vůbec umělecké ambice. V žádném směru. Celkem dobře jsem se učila a v ničem jsem nijak zvlášť nevynikala. Jen jsem velice silně vnímavá. Myslím, že to mám po mamince. Tedy se mi neplní žádný sen z dětství. Herectví ke mně přišlo a já to díky Bohu pochopila, zatoužila a přijala.“[i] Na DAMU absolvovala obor Alternativního a loutkového divadla pod vedením Miroslava Krobota v roce 2005, ale hned po studiích zůstala výhradně u klasické činohry, když společně s kolegy z ročníku spoluzaložila soubor divadla LETÍ.
Pravidelným divákům Klicperova divadla v Hradci Králové bylo od začátku známo, že jsou svědky růstu velkého hereckého talentu. Pavlína Štorková tedy začala svou profesionální dráhu ve svém kraji. V té době však soustavně pracovala na inscenacích začínajícího souboru divadla LETÍ, jehož členkou je dodnes. Do Hradce byla poprvé angažována pro roli Mařenky v Prodané nevěstě ještě za studií na DAMU Vladimírem Morávkem a jistě byl jedním z důvodů její pěvecký talent. Ten potvrzovala a potvrzuje v mnoha dalších inscenacích, mimo jiné v muzikálu Davida Drábka a Darka Krále Ještěři (2009). Na hradecké scéně byla hned na začátku svého angažmá nominována na cenu Thálie za titulní roli v Panně Orleánské (2008, režie Braňo Mazúch). Jana Peterková hovoří o Štorkové jako o triumfu celé inscenace, kdy ji v roli popisuje jako obyčejnou mladou dívku vyjadřující minimálními prostředky maximum Janina vnitřního života, je pohlcena vizí, pro kterou nakonec položí život. „Pavlína vyjadřuje bohatě strukturovanou postavu s vnitřní emocí, při romantickém patosu zůstává neuvěřitelně autentická a technicky dokonalá.“[ii] V širší nominaci byla zahrnuta o pět let později zcela zaslouženě za roli Richarda III. (2013, režie David Drábek). O tom, že Pavlína rozhodně nezůstala jen mladičkou nadějnou herečkou, která pouze těží ze svých počátečních úspěchů, svědčí její usilovná a dlouhodobá práce, jež pokračovala v divadle LETÍ a vyvrcholila aktuální nominací na cenu Thálie za roli Olgy v inscenaci Olga (Horrory z hrádečku) (2016, režie Martina Schlegelová).
Vizualita Pavlíny Štorkové by mohla snadno vybízet k rychlému škatulkování. Velmi drobná postava, jemná až éterická gesta, časté ladné mimoděk prováděné elegantní pohyby krásných paží a rukou. Při bližším sledování se nelze nesoustředit na veliké, hluboké tmavé oči. U takové fysis se nabízí, že herečka bude dostávat role zranitelných dívek, láskou neopětovaných milenek, zasněných romantiček a snových bytostí z jiného světa. Takové role samozřejmě byly a jsou součástí jejího hereckého portfolia, ale – a v tom je právě ten vtip – u tohoto výčtu rozhodně nemůžeme skončit. Nezvykle široký záběr charakterů Pavlíny Štorkové jakoby v sobě ukrýval i pestrost její osobnosti.
Je pozoruhodné, že příliš recenzí na herecké výkony této výjimečné herečky prozatím nenajdeme. Když ale pečlivě pročteme všechny, které doposud vyšly, vyjeví se podstatný fakt, a sice že každý z recenzentů pokaždé pojmenovává zcela jiné herecké přednosti. To, že dokáže stejně dobře ztvárnit dva naprosto odlišné charaktery, a to dokonce v rámci jedné inscenace, se mohlo nejlépe projevit v dramatizaci slavného příběhu Labutí jezero (2015, režie SKUTR). „O dvojakosti i zrcadlení bílé Oddety a černé Odylie není třeba dlouze psát. Snad jen, že Pavlína Štorková v této dvojroli výstižně a výtečně odstiňuje křehkost i razantnost, éteričnost a živelnost, něžnost i jízlivost“[iii], píše Lenka Dombrovská v příznačně pojmenované recenzi Temně snová něha.
Pavlíně Štorkové se obecně dobře žije v ambivalentních, někdy až lehce schizofrenních rolích. Její uchopování postav není za žádných okolností černobílé, a proto mohou být takové postavy nesmírně živoucí, doslova životaschopné, přestože živočišnost není příznačnou vlastností této na pohled tolik něžné herečky. Že se její jímavá něha dokáže velmi rychle proměnit ve ztělesněné zlo, se ukázalo v již zmíněné inscenaci Richard III. Ponechme stranou skutečnost, že Štorková ztvárnila primárně mužskou roli, protože jednak tento genderový aspekt nebyl v inscenaci nijak akcentován a jednak se nejedná o výrazně objevný inscenační výklad.[iv] David Drábek volil protagonistku jednoznačně: „Je talentovaná, poněkud šílená, naprosto profesionální a odvážná.“[v]
Mnohem důležitější jsou ale jiné prvky, které Štorková do inscenace bezchybně promítla. Jindy spíše naznačené Richardovo postižení je zde dominantní. Zchromlá ruka, ve které není cit a odpadávají z ní kusy kůže, výrazný hrb, pajdavá chůze. Známé tělesné postižení je v podání Štorkové v ostrém kontrastu s mentální svěžestí, vypočítavostí a chorobným exhibicionismem. Její Richard je totiž především skvělý vypravěč a bavič. Současně je tu však výrazný charakterní rys nemilosrdného manipulátora, což je do jisté míry dáno textem původní hry, ale Pavlína Štorková je chvílemi natolik okouzlující, že by za ni divák vraždil také. Nejgeniálnější je však téměř podprahová rovina, díky níž Štorková dokáže dodat postavě právě onu životaschopnost. Richard se totiž v samém závěru hry jeví jako nešťastné, zoufale osamělé, nesebevědomé a přerostlé dítě.
Tím se nepřímo dotýkám toho, co považuji za samotnou esenci a nesmírnou vzácnost herectví Pavlíny Štorkové. Dokáže totiž do každé role dostat autentické dětství. A vzhledem k tomu, že v každém z nás, ať chceme nebo ne, kus dítěte navždycky zůstává, může se nás vlastně jakákoliv role Pavlíny stále znovu dotýkat. Současně v jedné z besed, která proběhla v rámci bohatého ohlasu hradeckého Richarda III., David Drábek vzpomínal, jak bylo pro Pavlínu jako hluboce věřícího člověka nesmírně těžké brát tak často do úst slova překypující zlem. To vypovídá o další hereččině vlastnosti. Jsem přesvědčená, že Pavlína o každé roli, ale hlavně o konkrétní postavě dlouho a skutečně zodpovědně přemýšlí. Pečlivě hledá každou jednotlivou motivaci a z ní pak vychází při jevištním jednání.[vi]
Ke zmíněnému autentickému dětství přirozeně přináleží hravost. Tu dokáže využít v romantické inscenaci nedávno derniérovaného Evžena Oněgina (2015, režie SKUTR), ale kterou ostentativně nevystavuje jako jednu z vlastností. I zde pracuje s pestrou paletou charakterních odstínů. „Buduje si pozici sympatické, rozumné a bezprostřední dívky. Diváci s ní mohou snadno sympatizovat, vždyť by mohla být směle jednou z nich. […] Je podtržena její obyčejnost, umí být hravá i dospělá.“[vii] 
Další inscenaci po Evženu Oněginovi již Štorková v hradeckém divadle nerozkoušela. Důvodem je její nové angažmá v Národním divadle, kam ji přivedl umělecký šéf činohry Daniel Špinar společně s dalšími mladými herci v rámci koncepce „Nová krev!“ Spolupráce Štorkové a Špinara ale započala už v Hradci Králové, kde spolupracovali na další z klasických her – Lermontově Maškarádě, v níž se Štorková představila v milostné dvojici s Ondřejem Malým. Je zjevné, že zcela nové prostředí a jiný způsob práce stojí Pavlínu hodně sil. Na čas ustoupila lehkost a jakási bezstarostnost, kterou vysílala do mnohonásobně méně početného publika v Hradci. Ale důležité je, že ani na velkém jevišti neztrácí svou hravost. K té přirozeně a z podstaty textu vybízí její obsazení do dětské role Mytyl v Modrém ptákovi (2015, režie Štěpán Pácl).
Mám-li být konkrétní, je zcela fascinující její detailně promyšlený pohyb, který nebylo na malé regionální scéně třeba akcentovat do takové míry. Nejde jen o očekávatelné dětské zpupné dávání ručiček v bok, vzdorovité zvedání bradičky ve chvílích, kdy něčemu Mytyl nerozumí nebo nedokáže prosadit svoji či nemotorné popocházení. Kouzelné je především její permanentní sebezkoumání se – autentický údiv a úžas nad pohybem vlastní ruky. Současně brilantně odpozorovala příznačné dětské chvilkové „záseky“, kdy se dítě nad něčím pozastaví do té míry, že jej nelze ze soustředění téměř vytrhnout. Na straně druhé mimo tyto roztomilé momenty permanentně dělá na jevišti cokoliv. Vždyť děti nikdy nedělají nic a současně dělají vše tak, jak nejlépe v danou chvíli dovedou. Toho si je Pavlína (tady se jednoznačně vkrádá familiární oslovení Pavlínka) dobře vědoma a i ve chvílích, kdy není hlavní jevištní akce soustředěna na její postavu, využívá každé příležitosti si s něčím pohrát (například ve scéně, kdy Mytyl nemotorně leze do batůžku nenarozených dětí). Velmi často soustředěně pracuje s detailním pohybem svých paží a rukou, jako by byla dobře znalá jejich přirozené krásy a vychutnávala si sama pro sebe každý takový pohyb.
Je patrné, že s hlasovým projevem na naší největší scéně Pavlína prozatím stále bojuje. Konkrétně v Modrém ptáku bychom ale mohli mluvit o tom, že z nedostatku učinila přednost. Svým křičením dokáže vyjadřovat afektované nadšení i dětsky přirozený údiv. Hlásek jí radostí přeskakuje, v úzkosti se chvěje, a co je důležité, v žádné z těchto poloh se herečka nepitvoří, což může být v případě dětské role hrané dospělým hercem riziko.
Mnohem lépe se na velké scéně uplatňuje její gestické a pohybové nadání. Ve Snu čarovné noci (2016, režie Daniel Špinar), kam byla obsazena do role královny víl Titanie, provádí choreografii skvělého tanečníka Radima Vizváryho s takovou precizností, že výsledný efekt působí skutečně jako z jiného, kouzelného světa víl. Navíc se Štorková musí po celou inscenaci potýkat s náročnou maskou, kterou tvoří předlouhá paruka hustých vlasů, jež se jí stávají závojem, lůžkem, oděvem, ozdobou i čarovným nástrojem.
Podlehnout domněnce, že ve své jemné dětskosti nedokáže zahrát zralou a ukotvenou ženu, by bylo zcela chybné. Jasným důkazem je její Olga ve zmíněných Horrorech z hrádečku. Zde se naplno projevuje jako sebevědomá herečka, která dokáže mít nad rolí ironický nadhled, aniž by roli shazovala. Právě zde vidím hereččinu schopnost hrát na jedné straně pro sebe, jaksi vnitřně, kdy se divák může stát fascinovaným pozorovatelem, který se jí téměř bojí jakkoliv vyrušit, a na straně druhé dokáže využívat mnoha zcizujících prvků, jimiž vyjadřuje již jmenovaný nadhled nad postavou. Díky tomu vykresluje neobyčejnou civilnost. Je přesná, lidská, jako v reálném životě se v její Olze mísí komika s hořkostí. Olga se dokáže zasmát a pobavit sama nad sebou, přehrává malé etudky, ale vzápětí je zase tady a teď a řeší, co je právě třeba. Třeba křivý plot. Vladimír Just v reakci na tuto inscenaci rozkrývá další barevnou škálu jejích hereckých poloh[viii]: „dokáže být drsná, tvrdá, bodavá i dětsky bezradná“[ix].
Opět se tedy dotýkáme její dětskosti, kterou zásadně nesmíme zaměnit za dětinskost. Této hlavní přednosti si byl vědom i Daniel Špinar, když obsadil Štorkovou do role Manon Lescaut (2016, režie Daniel Špinar). „Štorková nejlépe naplňuje Špinarovu koncepci: její odstup od postavy je nejzřetelnější, nebojí se patosu, pod nímž se však skrývá hravá koketa, která si jde tvrdě za svým.“[x] Lenka Dombrovská upozorňuje na hlasové nedostatky a současně se shoduje, že Pavlíně se daří v odstupování od postavy: „Všichni herci příliš tlačí na hlasy, Štorkové a Polívkovi chybí živočišnost a svěžest, oproti alternaci byli precizní, ovšem chladní. Vycházejí jim ale ironické momenty a pohyb. […] Štorková opravdu umí jedním gestem ovládnout celé jeviště […] a dokáže vybočovat z rutiny díky častému aplikování zcizujícího herectví.“[xi]
Nevím, jestli je to těma tmavýma očima (které bohužel nemohou dost dobře na velké scéně Národní divadla vyniknout), nebo tak barvitou škálou charakterů, které Štorková dokáže pečlivě vykreslovat, ale nerada bych v rámci tohoto textu opomněla ještě jedno adjektivum: Pavlína Štorková je oduševnělá. Navíc každé dítě, které nechává ve svých postavách ožívat, je něčím jiné. Richard je přerostlé dítě, V Tatjaně se skrývá dítě nedomazlené, Mytyl je dítě živočišně hravé a nedotknuté reálným světem, Olga si nemůže své dítě dovolit probouzet, a přesto bychom ho v ní díky Pavlíně Štorkové mohli najít.
Právě součet všech adjektiv, která v tomto textu zazněla, tvoří esenci, výjimečnost Pavlínina herectví. V konečném bohatém součtu se ukrývá její talent, který má nyní nejlepší možnost rozvíjet v malém generačním souboru divadla LETÍ a vedle toho na první české scéně.
[i] RUBIŠAROVÁ, Hana. V životě mě baví jeho paradoxy, rozhovor s Pavlínou Štorkovou [online]. Divá báze.cz [citováno 10. 2. 2014]. Dostupné z WWW https://divabaze.cz/v-zivote-me-bavi-jeho-paradoxy.
[ii] PETERKOVÁ Jana. Triumf jménem Štorková. Divadelní noviny 17, 2008, č. 12, s. 6.
[iii] DOMBROVSKÁ, Lenka. Temně sněhová něha. Divadelní noviny 23, 2014, č. 2, s. 5.
[iv] V roli Richarda III. se objevila například v roce 1890 Sarah Bernhardt.
[v] ŠOBKOVÁ, Marie. Jako první premiéru letošní sezony zvolilo Klicperovo divadlo Richarda III, rozhovor s Davidem Drábkem [online]. Divadlo.cz [citováno 10. 2. 2014]. Dostupné z WWW http://www.divadlo.cz/?clanky=jako-prvni-premieru-letosni-sezony-zvolilo-klicperovo-divadlo-richarda-iii
[vi] Viz například rozhovor k hradecké inscenaci Evžen Oněgin. Klicperovo divadlo Hradec Králové. Pot@Lest pro Pavlínu Štorkovou a Marii Poulovou [online]. YouTube [13. 2. 2017]. Dostupné z WWW https://www.youtube.com/watch?v=eI1UneCYKt8.
[vii] MIKULKA, Vladimír. Čert na zdi úspěšného divadla. Svět a divadlo 26, 2015, č. 5, s. 61-77.
[viii] V další z recenzí na Figarovu svatbu (2011, režie David Drábek): „komediantství souboru zasvítí v kreacích obou milostných párů. Štorková netradiční, občas až úřednicky věcná, místy zase hekticky rtuťovitá […má] stálý ironický nadhled.“ JUST, Vladimír. Baumarchais po duchu, ne po liteře. Divadelní noviny 21, 2012, č. 3, s. 4.
[ix] JUST, Vladimír. Nebýt nikomu na obtíž. Divadelní noviny 25, 2016, č. 9, s. 4.
[x] RUBEŠ, Josef. Společenstvo nové krve. Svět a divadlo 27, 2016, č. 3, s. 20-35.
[xi] DOMBROVKÁ, Lenka. Romantika plná rozporů. Divadelní noviny 25, 2016, č. 5, s. 4.
Zmiňované inscenace
Alexandr Sergejevič Puškin, SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský): Evžen Oněgin, Klicperovo divadlo Hradec Králové, premiéra: 7.3.2015. Scéna: Jakub Kopecký. Kostýmy: Simona Rybáková. Hudba: Michal Nejtek. Dramaturgie a režie: SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský).
SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský): Labutí jezero, Klicperovo divadlo Hradec Králové, premiéra: 14.12.2013. Scéna: Jakub Kopecký. Kostýmy: Simona Rybáková. Hudba: Petr Kaláb. Dramaturgie a režie: SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský).
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais: Figarova svatba, Klicperovo divadlo Hradec Králové, premiéra: 17.12.2011. S použitím překladu Karla Krause. Dramaturgie: Jana Slouková. Scéna: Martin Chocholoušek. Kostýmy: Simona Rybáková. Hudba: Darek Král. Choreografie: Henrieta Hornáčková. Úprava a režie: David Drábek.
David Drábek: Ještěři, Klicperovo divadlo Hradec Králové, premiéra: 23.5.2009. Dramaturgie: Jana Slouková. Scéna: Martin Chocholoušek. Kostýmy: Vladimíra Fomínová. Hudba: Darek Král. Texty písní: Tomáš Belko. Choreografie: Adéla Laštovková Stodolová. Režie: David Drábek.
William Shakespeare, David Drábek: Richard III., Klicperovo divadlo Hradec Králové, premiéra: 20.10.2012. V adaptaci použit fragment překladu Martina Hilského. Dramaturgie: Jana Slouková. Scéna: Marek Zákostelecký. Kostýmy: Simona Rybáková. Hudba: Darek Král a citace. Choreografie: Henrieta Hornáčková. Režie: David Drábek.
Friedrich Schiller: Panna Orleánská, Klicperovo divadlo Hradec Králové, premiéra: 26.4.2008. Překlad: Valter Feldstein. Dramaturgie: Daniel Přibyl. Scéna: Jan Polívka. Kostýmy: Renáta Pavlíčková-Vosecká. Režie: Braňo Mazúch.
Michail Jurjevič Lermontov: Maškaráda, Klicperovo divadlo Hradec Králové, premiéra: 24.10.2009. Překlad: Emanuel Frynta. Dramaturgie: Jana Slouková. Scéna: Lucia Škandíková. Kostýmy: Linda Boráros. Hudba: Jiří Hájek. Režie: Daniel Špinar.
Maurice Maeterlinck: Modrý pták, Národní divadlo Praha, premiéra: 19.11.2015. Překlad: Šárka Belisová, Alena Morávková. Dramaturgie: Jan Tošovský. Scéna: Andrej Ďurík. Kostýmy: Iva Němcová, Lucia Škandíková, Tereza Kopecká. Hudba: Jakub Kudláč. Režie: Štěpán Pácl.
William Shakespeare: Sen čarovné noci, Národní divadlo Praha, premiéra: 16.6.2016. Překlad: Jiří Josek. Dramaturgie: Milan Šotek. Scéna: Henrich Boráros. Kostýmy: Linda Boráros. Hudba: Ondřej Gášek. Choreografie: Radim Vizváry. Režie: Daniel Špinar.
Vítězslav Nezval: Manon Lescaut, Národní divadlo Praha, premiéra: 11.2.2016. Dramaturgie: Ilona Smejkalová. Scéna: Lucia Škandíková. Kostýmy: Marek Cpin. Hudba: Jiří Hájek. Režie: Daniel Špinar.
