Bolest a krása, obojí překvapí a dostane diváky Fridy. Spisovatel Pino Cacucci napsal monodrama ¡Viva la Vida! Frida ¿? jako zpověď geniální mexické malířky, tělesně postižené, nemocné a nemohoucí ženy, a přesto tak živočišné, stále znovu padající a zvedající se z bláta.
Text padl herečce Evě Ventrubové na tělo, svým zjevem a také temperamentem Fridu Kahlo nesmírně připomíná. Dlouhé černé vlasy, hluboké hnědé oči, živelnost, to vše napomáhá představě, že na scéně před diváky leží, stojí na hlavě, maluje samotná Frida. Není to však jen tělesná podoba. Je to hlavně schopnost herečky zcela zaujmout, vtáhnout, dojmout a rozplakat, která dělá toto představení výjimečné.
Jednoduchá scéna ve sklepní prostoře Divadla U stolu je skoro zaplněna dřevěným pódiem potaženým bílou plachtou, na níž se bez ladu a skladu povalují papírové podobizny Fridy Kahlo. Nad pódiem visí čtvercová dřevěná konstrukce zcela vyplněna bílými plastovými kelímky. Otočené dnem vzhůru jsou jako malé reflektory bez světýlek. V osudových okamžicích začnou na herečku padat. Je jich jen nepatrné množství, ale dost na to, aby je vtáhla do svých her, a používala, jak potřebuje. Nejdříve to jsou jen hračky, které slouží k pohazování. Foukáním je kutálí po pódiu, jako by malovala do prostoru, aby je vzápětí dokázala proměnit ve falusy, na které plna očekávání naplnění nasedá. Kelímky s barvou stojí na zemi kolem pódia a slouží k malování na tělo herečky. Frida Kahlo na svých obrazech maluje své pocity a touhy. Na scéně se Ventrubová pomaluje tak, aby všem bylo jasné, že její postava maluje samu sebe. Nač mít stojany a napnuté plátno? Vždyť i pro Fridu to byla jen věc, sloužící ke komunikaci se světem, pro vyjádření vlastních pocitů. Děj by to jen zpomalovalo a znesnadňovalo. Každá barva vyjadřuje nějaký pocit, náladu a podle nich je na sebe nanáší.
Nástup herečky na pódium probíhá v naprosté tmě. Po rozsvícení světel už stojí na levém okraji jejího malého pódia, který se stane jediným světem, jenž ohraničuje její pohyb. Nejdříve upoutána na lůžko, posléze spoutána jediným mužem, jeho vášněmi, láskou a nenávistí. Nikdy nevystupující ze svého malého světa. Úvodní promluvu přednáší herečka na špičkách, neustále se potácející a vrávorající. Posléze se Ventrubová zhroutí a leží jako nemohoucí hadrová panenka. Mluví o malířčině nehodě, která způsobila její celoživotní následky. Popisuje také její sny, svět, ve kterém dlouhé roky žila a vzpomíná na malování, jako na jediný únik z tohoto strašlivého vězení. Když posléze Frida dokáže překonat svůj handicap, setkává se s mužem svého života. Přesvědčeným komunistou, geniálním malířem, ale také neuvěřitelným sobcem Diegem Riverou. Je fascinována, milována, a milující. Maluje ze samé radosti, ale zároveň cítí, jak ji tato láska požírá. A tak Ventrubová trhá kousky papírů s fotografiemi Fridy. Trhá a kouše. Frida požírá sebe samu. Spalující a stravující vztah, neustálé rozchody, hádky a excesy. Zároveň velký cit. To vše proudí z pódia na diváky, a ti se musí vyrovnávat s přepjatostí, trhavými pohyby, stáním na hlavě… Jak jde ale čas, je to právě tato přepjatost, která je živoucí a vševypovídající. Ano, takhle musela Frida žít, uvažovat. Přepjatě, zaníceně, zároveň však opravdově. Tak jako Frida dokázala namalovat svůj vnitřní svět, tak dokáže Ventrubová vtáhnout do jejího světa.
Oblečená byla do bílého svírajícího korzetu, který evokoval opravdový korzet, ve kterém byla Kahlo uvězněna celý život. Na nohou prapodivné nohavice, jejichž pravý účel člověk zjistí, až Ventrubová udělá jogínskou stojku na hlavě a zvedne nohy nad hlavu. Najednou se ukáže, že ty plandající kalhoty jsou vlastně mužská košile, která je oblečena „hlavou dolů“. A tak když mluví Frida na svého muže Diega, stojí Ventrubová na hlavě. Tehdy se před diváky prostě zjeví muž.
K nejsilnějším okamžikům (a je jich v tomto představení spousta) patří zpověď Fridy k Diegovi, zpověď o její lásce, co pro ni znamená, jak ji prožívá, jak bez něj nemůže být. Celá zpověď je ohromným zklidněním. Po neustálém pohybu, vrávorání a padání Ventrubová prostě jen stojí na středu svého malého světa a tiše vypráví své vyznání lásky. Také pasáže o milostné epizodě s Trockým patří k těm silným okamžikům inscenace. Vztah k Fridině sestře, která ji zradí a svede manžela. To, že se Frida nedokázala srovnat s touto dvojitu zradou. Ale asi nejzajímavějším a vůbec nejdojemnějším okamžikem je chvíle, kdy klečící vypráví Ventrubová o světě za zamrzlým oknem, o přítelkyni, kterou tam Frida potkává, a kterou vzápětí ztrácí. Tento vnitřní monolog ztraceného dětství stráveného upoutána na posteli, je největším zážitkem celé inscenace. Vypráví o tom, jak kdysi na zamrzlém okně vydýchla otvor, do kterého namalovala dveře. Těmi vstoupila do jiného světa, kde se setkala se svou nejlepší přítelkyní, se kterou strávila nádherný čas. Tato přítelkyně ji pak doprovází celý život. Je to smrt, kamarádka, která Fridu neopouští a ona si ji uvědomuje v každém okamžiku svého bytí. Úvodní monolog o dešti, který doprovází zrození a život Fridy Kahlo, jako symbolický znak, se několikrát v inscenaci opakuje, a také jím končí. Voda jako živel, který se nedá tak lehce zkrotit, jako se nedala zkrotit Frida.
Celé představení stojí na výkonech Evy Ventrubové a je jasné, že šlo o vynikající volbu. Ventrubová dokáže velmi citlivě, zároveň však s patřičnou dávkou temperamentu vystihnout vnitřní svět nesmírně komplikované ženy v neutěšeném světě a s výjimečným osudem.
Nutno ještě podotknout, že premiéra inscenace se uskutečnila již 13. dubna loňského roku. Pro zdravotní obtíže však nebyla dlouho na repertoáru a nynější uvedení lze považovat za obnovenou premiéru.
Nelze opomenout také režii Aleše Bergmana, který nenechal sklouznout zajímavý text k sladkobolnému kýči. Podařilo se mu vytvořit velmi silnou inscenaci, která nenechá chladným žádného z diváků. Stísněný sklepní prostor Divadla U stolu vše jen umocňuje. Jako by se na diváka valil osud nešťastné ženy ze všech stran. Uhnout není kam. A tak s bolestí na duši odcházíme naplnění, roztoužení a šťastní. Šťastní, že jsme byli svědky něčeho zázračného.
Divadlo U stolu – Frida. Režie: Aleš Bergman. Kostýmy: Pavla Kamanová. Frida – Eva Ventrubová.
Psáno z obnovené premiéry: 24. září 2014.
Foto: Radek Smutný
