Dne 15. května se v Praze konalo zahájení festivalu Performance Crossings. Festival se od 15. do 18. 5. odehrává střídavě na dvou místech – v prostoru vrchního patra a půdy Cross Clubu, kde se nachází divadelní prostor, který se ve své dramaturgii soustředí především na přesahové žánry v rámci divadla, literatury a performance. Druhé místo konání je v Holešovické Šachtě pět minut chůze od Crossu.
Pořadatelé Performance Crossings ve své dramaturgii kladou důraz na mezinárodní účast, letošního ročníku se účastní 36 umělců z 25 zemí. Festival má dva cíle. Prvním je zvýraznit celé médium performance artu, protože je ve světě a zvlášť v Čechách jakýmsi okrajovým žánrem a akcí, které mu věnují pozornost, je stále málo. Druhým cílem je vytvořit setkání mezi umělci a zájemci o toto umění. Publikum se na takových akcích skládá především z umělců a z velkých nadšenců performance.
Festival zahájila performance souboru Trap-a-loop Art Base z Petrohradu. Odehrávala se v jedné z místností kavárny Cross Clubu, ve které stál dlouhý stůl pro všechny hosty, v jehož čele bylo plátno, na které bylo promítáno moře a písek, a usmívající se a mlčenlivý číšník v obleku. Číšník komunikoval s hosty jen gesty, uctivě je prosil o usazení se a pak všem rozdal menu. Nicméně z menu si účastníci nic nepřečtou, jelikož je napsáno v neexistujícím jazyce. Hlavními aktéry se stávají diváci, respektive zúčastněné osoby, které se snaží rozklíčovat význam předmětů kolem sebe a co mají dělat. V místnosti je intimní atmosféra, hosté si mezi sebou šeptají a hned je poznat, že publikum se sešlo velmi různorodé – mluví se francouzsky, italsky, rusky, německy. Po zhruba deseti minutách, kdy se účastníci seznamovali s prostředím a vytvářeli si představy o tom, co daný koncept může znamenat, se na plátně začalo promítat video, které sloužilo jako instrukce, co mají hosté dělat. Video doprovázela hudba, na kterou stále nemluvící číšník pobídl ostatní svým příkladem reagovat ťukáním určitými předměty do rytmu. Každý předmět vydával jiný zvuk, tím se publikum rozdělilo na sekce. Postupně se všichni zapojili a spojili v jedné melodii, kterou spolu vytvářeli.
Další performerka, Adriana Dismanova z Kanady, ukazuje událostní charakter performancí. V prázdné místnosti, kde se nacházejí jen diváci z davu, nahlas anglicky avizuje, že tohle je její performance. Tuto frázi následně začne zpívat a přitom chodí po místnosti, komunikuje s divákem, přibližuje se občas hodně blízko a reaguje na jeho emoce. Divák tady může zůstat pasivní, ale také může reagovat, cítí se v přímém kontaktu s aktérem a ostatními diváky. Akce je založena na živosti a působí jako improvizace. Performerka v první části působí především komicky, ale nálada se velmi rázně změní, když si Dismanova svleče vrchní část svého oděvu. Obnažená tělesnost odstranila komičnost vytvořenou předtím, a to zvláště ve chvíli, kdy někdo z publika podal performerce žiletku, kterou si začala vyřezávat linii mezi svými prsy. Pak si ubalila cigaretu z papírku namočeného ve vlastní krvi. Nedá se jednoznačně říct, jestli do toho performerka vnáší sdělení a případně jaké. Estetika takových performancí pracuje s manipulací emocí, s prožitkem diváka, vyvolává otázky, diskuze. Dismanova svoji performanci ukončila záměnou rolí. Jednoho z diváků požádala o dokouření ubalené cigarety, ten se tak měl možnost ocitnout v její roli, roli toho, na koho se všichni dívají. Stal se aktérem, součástí tvořícího se příběhu, jenž se ukončil tím, že takovou pozornost nevydržel a cigaretu uhasil.
Festival nabízí celou škálu performancí a podnětů k zamyšlení se či k diskuzi. Rozhodně bych účast doporučila všem fanouškům tohoto žánru a příznivcům bizarnějších forem umění.
FOTO: Facebook Performance Crossings
