Zpět na výpis článků

Fantastické divadlo bylo fantastické… Či snad ne?

Repríza Fantastického divadla 30. 11. 2022 v Moravském divadle Olomouc, v níž se vážnost prolíná s komičnem a nevinnost s vypočítavostí, ukázala barevnou rozmanitost personalit rodiny pašeráků drog a lidí se speciálními potřebami a to, že i když jsme navenek zdánlivě zcela odlišní, všichni máme nakonec přece jen něco společného. Zápletka hry, kterou napsal izraelský dramatik, režisér a herec Gur Koren, je jednoduchá a poněkud absurdní: mafiánská rodina Giornů se přes uskupení s názvem Fantastické divadlo, které tvoří lidé se zvláštními potřebami, snaží propašovat drogy do Makedonie, kam skupina míří na divadelní festival.

Rozdíl mezi pašeráckou rodinou a divadelním spolkem tvořeným herci s postižením je zřejmý na první pohled. V inscenaci ho však zvýrazňuje barevnost kostýmů, jež poukazují na rozdílnost obou světů: výrazně tmavé barvy kostýmů rodiny Giornů a jejich rodinného pomocníka Tirana odkazují na drsnost a nesmlouvavost schovanou pod slupkou jejich příjemného vystupování. Také by se dalo říci, že tmavé barvy kostýmů metaforicky zobrazují skutečnost, že tato rodina „stojí nohama pevně na zemi“. Naopak kostýmy herců a hereček s postižením hýří množstvím barev v pastelovém tónu, což evokuje jednak nevinnost, jednak jistou těkavost, jako by tito lidé v kontrastu s rodinou Giornů měli neustále „hlavu v oblacích.“

Spojku mezi těmito dvěma světy představuje Olívie Levy, režisérka Fantastického divadla v černém outfitu, skládajícím se z legín, trika a delšího kardiganu, v podání Jany Posníkové. Černá barva zde může fungovat jako odkaz na jistou životní rezignovanost postavy, která je zklamaná sama ze sebe, srovnává se se svými bývalými spolužáky, kteří to na rozdíl od ní „někam dotáhli“, zatímco jí zbylo „jen“ divadlo s lidmi se zvláštními potřebami. Je to jediné místo, kde má možnost režírovat, a to dokonce rovnou hru od Shakespeara. I přes všechny životní nesnáze má postava Olívie stále touhu přece jen něco dokázat a někam to dotáhnout.

Na inscenaci mě zaujalo, že nenápadně boří bariéry mezi těmi „normálními“ a „jinými“, a tím dává najevo, že nakonec nás všechny přece jen dost věcí spojuje, jakkoli odlišnými se můžeme na první pohled zdát. A to, co nás spojuje snad nejvíc, jsou emoce. V zápletce, která stojí na intrikách mafiánské rodiny Giornů a zobrazení vztahů mezi členy divadelního sboru, jejich přátelství, milostných eskapád i křivd, se ukrývá nepatrné, ale přesto nepřehlédnutelné poselství úcty k druhým lidem.

Uvěřitelné výkony herců představujících osoby s postižením nám dávají poznat, že tito lidé mohou žít běžný život podobně jako my, lidé bez (zjevného) hendikepu. Že mají stejné sny jako my. A mnohdy jediní, kdo je lituje, jsme my sami, zatímco oni svou životní perspektivu nevnímají zdaleka tak negativně. Příkladem toho je postava slepé Liah v podání Natálie Tichánkové: Její Liah se umí smát ostatním lidem, ale především sama sobě. A nejvíc vtipů „hází“ na svou slepotu. Po herecké stránce se však její smích nejevil vždy realisticky, uvěřitelně a občas jsem přemýšlela, jestli Liah nemá mít v inscenaci kromě slepoty i nějakou další indispozici duševního charakteru, která však nebyla v hereckém uchopení postavy dostatečně zdůrazněna.

Prvek slepoty je v inscenaci často využíván k vytvoření komického efektu. Liah svou slepotu často zmiňuje způsobem, který do situace vnáší prvek překvapení až lehkého absurdna, když ostatní postavy netuší, jak na danou situaci zareagovat. Jednou z takových scén je například ta, kde Liah tvrdí jednomu z pašeráků jménem Zach Giorno (Jan Ťoupalík), který jí pomáhá s učením textu, že není slepá a slepotu celou dobu jen předstírá, aby si mohla v připravované inscenaci zahrát Julii. Zach jí to na nějakou dobu uvěří a v následujících scénách tak následuje například komická situace, kdy jí mává rukou před očima, aby si její údajnou slepotu ověřil.

Jeden z dalších charakterů, které bych ráda vyzdvihla, je němá Nina v podání Venduly Novákové. Postava Niny jako jedna z dalších v inscenaci ukazuje, že i přes různé odlišné dysfunkce, které (všichni) máme, k sobě můžeme mít jako lidé velmi blízko. Zároveň je její hendikep, stejně jako v případě Liah, také předmětem komických situací. I přes to, že Nina nemůže mluvit, projevuje se často jako „hlasitá“ a „vulgární“: máchá rukama, rozčiluje se, nesouhlasí a častuje svoje okolí nadávkami, které byly během představení promítány nad oponu, aby jim diváci „rozuměli“. V několika scénách ji dokonce Olívie okřikuje, ať tolik nekřičí – což vzhledem k jejímu hendikepu působí absurdně.

Díky postavám, jako je Liah a Nina, získává hra i její inscenace v MDO specifický nádech komična. Máte chuť se smát, ovšem nesmějete se postavám, které dokáže i jen nepatrná změna vyvést z klidu natolik, že začnou nekontrolovaně vyvádět, ale smějete se spolu s nimi. To je něco, co je na inscenaci třeba ocenit – že ani v náznaku nesklouzává k výsměchu lidem s postižením, ale naopak umožňuje prožít s nimi skrze humor pocit sounáležitosti.

V závěru lze říct, že k fantastické dokonalosti Fantastického divadla a naprosté divácké spokojenosti recenzentky bránilo pár malých nedostatků v podobě ne vždycky zcela precizního temporytmu a vypointování konkrétních situací, jak bylo naznačeno výše. I tak ve mě převládá pozitivní pocit a troufám si přiřadit tuhle inscenaci k tomu lepšímu z aktuálního repertoáru Moravského divadla.


  • MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC ‒ Fantastické divadlo
  • Překlad: Zuzana Josková
  • Režie: Tereza Říhová
  • Dramaturg: Patrik Boušek
  • Scéna a kostýmy: David Janošek
  • Hudba: Matěj Štrunc
  • Pohybová spolupráce: Jan Bárta
  • Inspicient: Ilona Bláhová
  • Nápověda: Ivana Smudová
  • Hrají: Zdeněk Julina, Vlasta Hartlová, Jan Ťoupalík, Tomáš Krejčí, Jana Posníková, Lukáš Červenka, Natálie Tichánková, Vendula Nováková, Marek Pešl, Jaroslav Krejčí, Naděžda Chroboková-Tomicová, Petr Vaněk, Karel Smrček j. h.

Premiéra 25. listopadu 2022, psáno z reprízy 30. listopadu 2022.

FOTO: archiv Moravského divadla Olomouc