Zpět na výpis článků

„V obecném významu má výraz vtip ekvivalent ve slovech vynalézavost, nápaditost či ostrovtip.“ Wikipedie

Třetí ročník herectví alternativního a loutkového divadla z pražské DAMU uvedl jako jednu ze svých absolventských inscenací autorskou Encyklopedii ničeho. Ta měla premiéru 2. března 2023 v Divadle DISK. Za normálních okolností v ní účinkuje sedm hereček*ců, avšak zrovna na repríze, kterou jsem navštívila, byli*y dva nemocní*é. Jejich nepřítomnost otevřela otázky týkající se podobného typu inscenací založených na osobním vkladu jednotlivých účinkujících a toho, jak se inscenace promění, pokud někdo z nich není představení přítomen.

Encyklopedie ničeho vznikala kolaborativní formou zkoušení, tedy spoluprací herců a hereček na vytváření obsahu inscenace společně s režisérkou Tinkou Avramovou, dramaturgem Fedirem Kisem a dramaturgyní Zuzanou Šklíbovou. Takto složený inscenační tým postupně vytvářel mozaikovitý příběh složený z osobních výpovědí jednotlivých účinkujících, které byly pomocí opakujícího se rytmizovaného pohybu propojeny do celistvého tvaru. Jednotlivé výpovědi na scéně měly podobu humorného předvedení niterného konfliktu, zformulování určité deklamativní otázky, hesla nebo čehokoli, co daného člověka formuje nebo co je pro něj*ni v tuto chvíli směrodatné. Všechny promluvy byly rámované dramaturgickým principem, v němž může být cokoliv, jakákoliv myšlenka nebo fenomén, převedena do podoby krátkého “summary“ , typického pro hesla online encyklopedií typu Wikipedie. Tím se osobní výpověď zobecnily ‒ a otázka, jak vyprávět příběh spolužačky, spolužáka, pokud zrovna chybí, se stala řešitelnou: Jednoduše převyprávět její či jeho heslo bez jejich účasti.

Začátek představení se odehrával na prázdné scéně, která se v jeho průběhu zaplňovala pouze minimálně. Performeři*ky se na ní střídali*y rychlým přebíhám po scéně i mimo ni. Každý z nich tyto přesuny prováděl svým vlastním, jedinečným způsobem: někdo zakopával, někdo strkal do ostatních, někdo nestíhal.

Najdi si své místo v prostoru.

Každý*á z dotyčných na scéně si neustále hledal své místo v prostoru, ať už z vlastního popudu nebo na základě instrukcí jednoho z kolegů za scénou. Mezi těmito pokusy najít své místo, „sebe“, na každého z nich došla řada, aby se diváctvu prezentoval se svojí osobní výpovědí, jež měla předem danou nazkoušenou textovou podobu, ale zároveň byl tvar inscenace otevřený i průběžným improvizacím.

Unikátnost výpovědí jednotlivých herců a hereček reflektovaly také použité kostýmy: základní stejnokroj v podobě béžového obleku fungoval na prázdné scéně jako tabula rasa, nepopsaný základ, který postupně získával jasnější a osobitější rysy. V průběhu představení se tedy nezaplňovala scéna předměty, ale postupně bohatly kostýmy, kterými se od sebe začali*y jednotlivci navzájem odlišovat. Nejvýraznější byly v tomto směru šaty s pískacími kuřaty jedné z performerek, jež nejlépe demonstrují celkový tvar inscenace, založený na vyjevování detailů o té které osobnosti mimo jiné právě skrze kostým. Adéla Gajdošová neustále z čista jasna zakopávala a padala na zem a při každém dalším pádu všechna kuřata na kostýmu hlasitě pískala, což bylo ještě podpořeno tím, že herečka při snaze zvednout se znovu a znovu zakopávala a válela se po zemi, čímž intenzitu pískání dále stupňovala. Díky těmto nepříjemným zvukům vznikala až tísnivě dusná atmosféra, přičemž celá scéna oscilovala na tenké hranici tísnivosti a komična. Zprvu komická situace se postupně stávala stále vážnější, ačkoli každý v publiku si její spíše obrazný smysl mohl zkonkrétnit na základě vlastních asociací sám.

Celá inscenace je důsledně vystavěna bez hudby až na krátký výstup Naděždy Melkové, která původně vystudovala muzikálové herectví, a proto si pro něj zvolila muzikálovou píseň. Smysl této volby byl opět spjat s vnitřním konfliktem, který herečka ve svém životě řeší – jaké místo, pokud nějaké, má mít muzikál a s ním spojený typ herectví na katedře alternativního a loutkového divadla.

Mimo toto ojedinělé číslo je tak v představení vytvořen prostor ticha, ve kterém má člověk příležitost intenzivně vnímat svět kolem sebe a všechny jeho nejrůznější detaily. Divák*čka a účinkující získávají prostor pro vlastní přemýšlení, domýšlení, introspekci. Jednotlivé monology v kombinaci s přebíháním účinkujících dávají inscenaci pravidelné tempo a zároveň odkazují k nutnosti průběžného životního zastavování se, uvědomování si svého bytí a následně nutného navrácení se do zaběhlého chodu událostí. I přes komediální rámování má inscenace výrazný existenciální přesah, ostatně už sám název Encyklopedie ničeho vybízí k zamyšlení svou nekonkrétností a zjevným paradoxem – encyklopedie by přeci měla věci jasně pojmenovávat, ale jak je možné pojmenovat „nic“? K tomu je třeba přičíst i jistou anonymnost, a tedy univerzálnost jednotlivých výpovědí, které nejsou od začátku explicitně prezentovány jako výpovědi konkrétních účinkujících. Ve chvíli, kdy se divák dovtípí, že jednotlivé výstupy jsou spojeny s osobnostmi konkrétních performerek*ů, výpovědi se najednou stávají osobnějšími. Nabízí se možnost buď sympatizovat s jednotlivými rolemi a vžívat se do jejich konfliktů, nebo prezentované vztáhnout ke svému vlastnímu životu. Nebo se prostě nechat pohltit estetickým zážitkem a bez reflexe přijímat, co mi performeři­*ky nabízí.

Pouze závěrečná scéna inscenaci bohužel poněkud shazuje. Dvě herečky zde sumarizují, co si má z představení divák*čka odnést. Pomyslná talkshow v tu chvíli překročí onu po celou dobu provokativní hranici mezi vtipem a trapnem a překlopí se spíše k druhému zmíněnému pólu. Například ve chvíli, kdy si herečka Alena Novotná (jindy Štěpánka Todorová) snaží nasadit podpatky bez použití rukou. Opakovaný vtip, přičemž snaha o obutí trvá poměrně dlouho, zde přestává být vtipem pro svou až příliš očividnou banálnost. Snaha její kolegyně Naděždy Melkové zachránit situaci tím, že ji s přehnanou nervozitou komentuje, působí spíše zmatečně a nadbytečně.

Přesto se až do poslední scény jedná o vtipně zinscenovanou koláž výpovědí, která i přes komediální aspekty klade palčivé existenciální otázky. Diváci*čky proto mohou z představení odejít pobavení, zamyšlení nebo čistě potěšení z estetického zážitku, ale každá z těchto možností vyznívá rozhodně pozitivně.


DIVADLO DISK – Encyklopedie ničeho

  • Režie: Tinka Avramova
  • Dramaturgie: Zuzana Šklíbová a Fedir Kis
  • Scénografie a kostýmy: Anna Nevrlá
  • Pohybová spolupráce: Petra Hauerová
  • Produkce: Anna Burianová, Eliška Pelková
  • Vedoucí ročníku: Petra Tejnorová
  • Hrají: Tomáš Adel, Adéla Gajdošová, Richard Janča, Naděžda Melková, Alena Novotná, David Petrželka, Štěpánka Todorová

Premiéra 2. března, psáno z reprízy 16. dubna 2023.

FOTO: archiv Divadla DISK

Poslední články autora

DFKH: Jinaká Kutná Hora

DFKH: Mise Kutná Hora

Kdo hlídá ty, co hlídají?