To je Amerika!! To je na blití!! To se nevylučuje!!
Myslíte si, že znáte Ameriku a že vás na ní už nic nemůže překvapit? Tak to se jistě mýlíte. Dokud jste neviděli inscenaci Listopad brněnského divadla Buranteatr, tak víte pořád málo. Právě tato inscenace odstartovala druhý festivalový den.
Burani předvedli na jevišti hru dramatika Davida Mameta, která je kontroverzní především svou nekorektností vůči Spojeným státům americkým. Na začátku představení jsme se ocitli v Bílém domě, v kanceláři prezidenta Charlese B. Smitha (Martin Tlapák), kdy bylo jasné, že stávající volby Charles prohraje, a bude tak muset opustit svou prezidentskou židli. Rozhodně se s tím však nechce smířit, a tak se začíná odehrávat štvanice za udržením vlastního místa. Prezident se spolu se svým poradcem Archerem (Michal Isteník) nebojí použít jakýkoli prostředek. Dokonce situaci doženou tak daleko, že se rozhodnou udělit amnestii všem krocanům, aby Američané nemohli na Den díkůvzdání jíst toto zvíře, čímž donutí Národní svaz chovatelů krocanů a výrobců vedlejších produktů z krocana, zaplatit prezidentovi dva miliony dolarů.
…a to nás odlišuje od nižších forem. Jako třeba od opic nebo Skandinávců.
Inscenace postavená především na dvou hercích (Tlapák a Isteník) dokázala udržet mou pozornost od první do poslední minuty. Chvíli mi sice trvalo, než jsem si zvykla na jejich herecký styl, o to více jsem si ale potom užívala slovní přestřelky. Inscenace plná anarchie, debility politiků a nekorektních vtipů, tak to byl Listopad v režii Zetela. O kvalitách tohoto brněnského souboru vypovídá také nominace na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Divadlo roku 2011 a Michal Isteník, který je držitelem CAR v kategorii Talent roku 2011.
Všude dobře, doma nejlépe!
Ono rčení Všude dobře, doma nejlépe! platí i v případě, že jste bezdomovci, bydlíte na hřbitově, vyloupíte benzínku a ubytujete se s partou kamarádů na týden v hotelu Hilton. Nakonec totiž stejně zjistíte, že peníze rozhodně nejsou to, co vám ve vašem životě bez domova schází, ono tu jde totiž o něco naprosto jiného.
Téma strastiplné cesty čtveřice bezdomovců (Liška, Hadrbolcová, Ornest a Noha) ze hřbitova do Hiltonu a zpátky předvedlo Divadlo Na Zábradlí ve své inscenaci Domov můj (režie David Czesany). Silné téma, aktuální snad ve všech dobách, však potřebuje kvalitní zpracování. Toho se mu bohužel v podání Divadla Na Zábradlí nedostalo. První polovina byla sice plná humoru, herecká spolupráce však nebyla příliš vydařená a v mnoha momentech tak vznikala hluchá místa, děj se začínal vléct. Druhá polovina už potom byla jenom tečkou za rozpačitým představením. Na jejím začátku přednesl jeden z bezdomovců monolog o smrti a nemožnosti ovlivnit to, kdy člověk zemře. Monolog to byl nádherný, musela jsem však pozorně poslouchat každé slovo, jelikož herecky mě nedokázal ničím zaujmout.
Závěr byl pojatý skoro apokalypticky. Ono místo, kde bezdomovci sídlili, tedy hřbitov, byl opravdu jejich domovem. Netoužili po životě. Chtěli prostě jenom najít místo k odpočinku. K tomu věčnému.
Foto: archiv divadla Buranteatr a Divadla Na Zábradlí.
