Pátý den festivalu byl dnem, kdy se za námi přijeli podívat účastníci festivalu Bez (h)granic. Veškerá představení se přesunula do prostoru oblasti Dolních Vítkovic, tedy přímo do srdce ostravského industriálu. Já jsem si však dnešní den vyhradila pouze pro jedno představení a to bezručácké Pestré vrstvy.
…če …rva …dele
Inscenace Janusze Klimszy byla nazkoušena podle stejnojmenné knižní předlohy Ivana Landsmana. Hlavnímu předákovi horníků, Ivanovi, který nikdy nepatřil k přiznivcům komunistické strany, se podaří po mnoha marných pokusech dostat za bratrem do Kanady. Když se však vrátí zpět, není tady kamarády ani rodinou přivítán jako hrdina, ale jako zrádce. Lukáš Melník v hlavní roli dokázal stvořit „ostravskeho hornika“ se vším všudy. Nejvíce si však na inscenaci vážím její jazykové roviny. V dnešní době, kdy už ostravština ve své ryzí podobě téměř vymizela, se souboru Divadla Petra Bezruče podařilo „sfarat“ s diváky přímo do dolu mezi horníky. Mnohé výrazy sice byly pro dnešního Ostraváka neznámé, zvláště, pokud se jednalo o slangismy, ale inscenaci neubíraly nic z její srozumitelnosti.
Zdařilé inscenaci nahrál také prostor, ve kterém se odehrává. Děj byl z domovské scény DPB přesunut do Dolu Hlubina na vrátnici, která poskytovala mnohá využití svého prostoru. Originální prostředí bývalého dolu dodávalo představení větší míru autenticity.
Velká vleklá válka vláká vlaky, vlajky vlají, vlastní vojsko vláčí…
V sobotu bylo bohužel zrušeno představení Buzní kříž Meet Factory v režii Miroslava Mabmušeka, zhlédla jsem však Požár divadelní skupiny Boca Loca Lab v režii Jiřího Adámka. Inscenace založená na kontrastech mezi starým a novým, tedy mezi tradiční společností na konci 19. století a tou novou, rodící se, byla sledem jednotlivých obrazů, skrze které jsme se dostali od prvního automobilu, přes zrod nové společnosti a první vzpoury dělníků, až k první světové válce.
Pětice postav představuje společnost, která se poprvé dostává do kontaktu s automobilem, telefonem, telegrafem, filmem, fotoaparátem, aeroplánem a různými dalšími stroji, které jsou pro nás buď zastaralé, dávno přežité nebo samozřejmou součástí našeho každodenního života. Představení bylo zvláštní jak vokálním doprovodem herců, tak zajímavou rytmizací slov či jednotlivých vět.
Vy nemyslíte, vy nemyslíte na nic! Přemýšlíte? Nepřemýšlíte!
Posledním představením, které jsem měla možnost na festivalu Dream Factory Ostrava zhlédnout bylo nedělní Spílání publiku autora Petera Handkeho, které také bylo představením závěrečným. Před jeho začátkem měla ještě závěrečné slovo Markéta Haroková, herečka DPB, která na jeviště pozvala také zpěvačku Lenku Dusilovou, která byla spolu s Martinem Pechlátem uměleckou záštitou festivalu.
Spílání publiku rozhodně nebylo sladkou tečkou, alespoň ne pro diváky, kteří byli hlavním tématem a předmětem celé inscenace. O nich a pro ně. Čtveřice herců Divadla Komedie obecenstvu naprosto nic nedarovala, nikdo si nemohl být ani sekundu jist, že zrovna on se nestane objektem dalšího verbálního útoku. Rozhodně to nebylo představení pro ty, kteří nemají rádi interakci mezi jevištěm a hledištěm, protože v mnoha případech hranice mezi těmito dvěma prostory neexistovala. O to působivější to však byl zážitek. Závěrečné představení tedy sice možná nebylo sladkou, ale stále gurmánskou třešinkou na dortu za celým, a nutno podotknout, že velmi zdařilým, čtvrtým ročníkem divadelního festivalu Dream Factory Ostrava.
Foto: archiv Divadla Komedia a Divadla Petra Bezruče
