Středeční den jsem si chtěla zajít čistě jenom na ostravská představení, která byla uváděna v rámci doprovodného programu. Nakonec se mi však podařilo zhlédnout ještě inscenaci Muži, a tak jsem během jednoho dne viděla dětské představení, pohybovou inscenaci a na konec dne, jako třešničku na dortu, jsem si nechala drama, po kterém se mi neusínalo zrovna nejlépe.
Láska s červeným nosem, inscenace Divadla loutek v Ostravě, zpracovává hravou formou příběhu z cirkusového šapitó. Autorem a zároveň režisérem inscenace je Václav Klemens. Teprve nedávno jsem zjistila, o kolik jsem byla ochuzena, když jsem nechodila na loutkové inscenace, a především na ty dětské. Jako dospělá totiž můžu vnímat mnohem více a pozorněji to, co je tak jednoduše zpracováno pro ty nejmenší. Václavu Klemensovi se podařilo udělat milou inscenaci o tom, že dobro vítězí nad zlem a láska překoná všechny nesnáze.
Jelikož jsme se ocitli v cirkusové manéži, bylo zapotřebí mít různé artisty, provazochodce, vrhače, krotitele dravých šelem a také ty šelmy. Není však jednoduché se tomuto řemeslu v krátké době zkoušení naučit nebo přivést na jeviště živou šelmu a před očima diváků ji zkrotit. Soubor Divadla loutek si s tím však vyhrál po svém a pomocí šikovných triků, které dokážou oklamat malého diváka, jsme mohli vidět provazochodce, krotitele i Freda, který dokázal bravurně žonglovat s míčky! Atmosféru cirkusového prostředí dokreslovala živá hudba v podání Edity Bandyové, Nikose Engonidise a Tomáše Rossiho.
Ach ti muži…
Druhý představením středečního dne byli Muži Adély Laštovkové Stodolové, která si v inscenaci také zahrála. Pohybová inscenace. Pro mě nová zkušenost. A plno otázek. Stále nezodpovězených. Přesto mi však neunikla velmi zajímavá témata, jako byla třeba přeměna chlapce v muže, respekt ostatních, chování muže v přítomnosti ženy nebo uznání syna otcem. Transformace muže do těla vlka, tedy živočišná stránka opačného pohlaví, pomáhala zjednodušit a ve své podstatě pochopit muže. Především však ukázala pudovost jejich chování.
Milovali jsme Sovětský svaz a zároveň jsme se ho báli!
Třetí představení bylo opět něčím naprosto odlišným. Komorní scéna Aréna uvedla inscenaci Tomáše Vůjtka S nadějí, i bez ní, který ji zároveň sám režíroval. Hra o politických procesech v 50. letech se zaměřovala především na Josefu Slánskou a její životní příběh. Do hlavní role byla obsazena Alena Sasínová-Polarczyk, které Vůjtek psal roli přímo na tělo. A věděl proč. Dokázala totiž přesně vystihnout pocity, které se odehrávají v ženě nezdolně věřící v pravdivost socialismu i po tom, co jí režim neprávem odsoudil a zabil muže.
Inscenace byla vytvořena jako mozaika výpovědí Slánské a dvou příslušníků StB Karla a Karla, kteří své výstupy doplňovali o zprávy z dobového tisku. Karel a Karel byli také kapitolou sami o sobě. V podání Alberta Čuby a Pavla Cisovského nám byly představeny dvě uniformované karikatury tehdejších vyšetřovatelů. Jeden jako druhý. Karel jako Karel. Humorný nádech pouze umocňoval zrůdnost monstrprocesů. Opakovaná melodie budovatelských písniček se mi dotěrně vtírala do podvědomí. A tak jsem si z posledního představení dnešního dne odnášela nejen vtíravou melodii, ale také jakýsi úlevný pocit, že tohle všechno už je za námi!
Foto: archiv KSA a DLO
