Kontroverzní až surrealistická, zdá se být Fuksova novela Spalovač mrtvol v pojetí tvůrčího týmu kolem režiséra Jana Mikuláška. Televize přehrávají dokument jako ze stanice Animal planet, kdy lvice loví zebry a dochází k souboji. Jevištní prostor, ve kterém se herci pohybují, nevypadá jako očekávané krematorium. Tuto skutečnost rozpoznáme z díla Marka Cpina, který stojí za chladnou minimalistickou scénou i kostýmy. Několikametrové výlohy, torza bílých figurín, nákupní vozíky a krabičky s popcornem. Ano, toť dnešní doba a nákupní centrum. Jaké zaměstnání Martin Pechlát, v roli Karla Kopfrkingla, vykonává, se dozvídáme ve čtvrtém obrazu, při důkladném „zasvěcování do mechanismů‘‘ krematoria. Při takovém monologu názorně popisuje jeho zaměstnání na hercích panoptika, oděných do kostýmků šedivých odstínů, kteří se chovají jako konzumní masa této doby, přičemž jejich hlava je hlavou právě takových figurín, jaké z výloh známe. Postupně se organizovaně řadí do fronty, čekající na výtah, který značí v Karlově popisu spalovnu.
Symboly obchodního centra, včetně mycího stroje na podlahy, působily vizuálně velmi zajímavě a přiblížily příběh dnešku. Gradace mezi jednotlivými obrazy je citelná díky hudbě první půlminuty z techno písně Infinity skladatele Marka Hemmanna. Celkově velmi trefně také kopíruje moderně vedenou inscenaci a zároveň vyvolává přesně ten neklid doby.
Režisér Mikulášek spolu s dramaturgyní Martou Ljubkovou, již zmiňovaným Markem Cpinem a light designérkou Pavlou Beranovou, nahlídli na příběh patologického psychopata optikou milujícího manžela, který by ženě snesl modré z nebe, ale bohužel vídá špatné lidi. O rozpad jeho osobnosti se zasadí našeptávač Willi Reinke (Vladimír Javorský), kterému se dá lehko uvěřit, že je jeden z henleinovců. Až pod jeho vlivem se hlavní hrdina Karel mění ve zrůdu, která bez známek bolesti oběsí svou ženu Lakmé, neboť se ukáže, že je židovka. Napětí diváka střídá zábavný prvek – židlovaná – klasická dětská vyřazovací hra, kdy jsou postupně odebírány židle, až zbude ta jedna, na které Pavla Beretová stojí a tu Martin Pechlát podkopne. Touto akcí, doprovázenou hlasitým dýcháním, docílili onoho jakoby viditelného oběšení na jevišti.
Musím zmínit, že jsem filmovou verzi neviděla, novelu nečetla a dějovou zápletku znám velmi stručně. Nebyla jsem tudíž jako ostatní diváci ovlivněna. Nyní vím, že i narušený člověk může vypadat jako slušný chlap. Vyzdvihnout ještě musím sympatické kombinace znaků typu: výtah= pec, klavír= rakev, TV= obraz, maska se zobákem= doktor, nebo nákupní tašky= dnes už doplněk oděvu. Nicméně vedle brilantní hudební složky, jakou bylo techno, Chopin anebo Dvořák se objevila známá píseň Last Christmas, která mi na podpoření doby Vánoc přišla šíleně shazující a prvoplánová. Stejně jako tanec ‚makarena’, i ten začal po chvíli taky nudit. Ovšem jde o detaily, které v konečném celku nic neubraly. Inscenaci Mikulášek uzavírá tmou a řevem kočkovité šelmy, čímž se pomyslně vracíme na vyznění projekce v prvních minutách.
- NÁRODNÍ DIVADLO – Stavovské divadlo – Spalovač mrtvol
- Autor předlohy: Ladislav Fuks
- Dramatizace: Jan Mikulášek, Marta Ljubková
- Režie: Jan Mikulášek
- Dramaturgie: Marta Ljubková
- Scéna: Marek Cpin
- Kostýmy: Marek Cpin
- Light design: Pavla Beranová
Premiéra 15. prosince 2016 ve Stavovském divadle. Recenze psána z reprízy 4. 6. 2016 v rámci festivalu Dream Factory Ostrava.
FOTO: archiv Národního divadla
