Předposlední festivalový den odstartoval v deset hodin ráno v Minikině. Nejdříve zde byl promítnut televizní záznam slavné divadelní inscenace pražského Divadla Komedie Odpad město smrt a v zápětí, v jednu hodinu odpoledne, na něj navazoval stejnojmenný film Jana Hřebejka.
Divoký Tarzan
Hluboko v nespoutané přírodě, daleko od lidí žil člověk. Člověk, který byl od narození vychováván opicemi a který se nikdy nestaral o problémy, jež byly spojeny s velkým lidským společenstvím. Tarzan, známá to literární postava, byl lidmi odsuzován za své způsoby života stejně jako hlavní postava dalšího festivalového představení, které se uskutečnilo v 16 hodin v Divadle Petra Bezruče.
Inscenaci s názvem Tichý Tarzan Simony Petrů a Petra Jana Kryštofa přivezla do Ostravy brněnská Husa na provázku. Hra vyprávěla příběh jednoho z nejvýznamnějších fotografů 20. století, jehož dílo bylo a stále je vystavováno na největších prestižních výstavách po celém světě, skutečně žijící osobnosti Miroslava Tichého. Tento umělec žijící v Kyjově byl od narození společností pokládán za šílence a psychopata. A to především proto, že se v letních měsících plížil kolem rybníků, koupališť, otevřených zahrad a fotografoval nádherné mladé, spoře oděné ženy. Režisérka brněnské inscenace Anna Petrželková však nepředstavuje divákovi postavu Tichého jako voyaera, blázna či sexuálního slídiče, ale ukazuje nám ho jako lidmi nepochopeného člověka obdivujícího krásu světa. Člověka, který pohrdá společností, do které je nekompromisně chycen a ze které nemůže uniknout. Odpor hlavní postavy k lidem a jejich vlastnostem je ve hře zdůrazněn také mnoha narážkami. Ty se ve hře několikrát opakují, například: „Doba se mění, ale lidé zůstávají stejní.“ V této jedné větě je řečeno téměř vše – člověku jde v kterékoliv době stále jenom o to jedno… o peníze, bohatství, vlastnictví velkého jmění a s tím spojený klidný život. A jestliže se nalezne ve světě člověk, pro kterého jsou tyto „propriety“ podřadné, je bohužel pasován, stejně jako náš hlavní hrdina, ostatními lidmi na blázna. Hlavní postavu, fotografa Miroslava Tichého ztvárnila Ivana Hloužková. Obsazením ženy do mužské role, jakoby snad chtěli inscenátoři setřít rozdílnost mezi oběma pohlavími – je jedno, zda jsi muž nebo žena, pořád jsi „jen“ člověk. V dalších rolích se divákům představili Anna Duchaňová, Anežka Kubátová, Gabriela Štefanová, Robert Mikluš a Vladimír Hauser.
Výraznou složkou inscenace byla scénografie. Lucie Labajová umístila do zadní části jeviště velkou plexisklovou stěnu, za níž se odehrávaly některé scény, vizuálně silné obrazy. Průhledná zeď evokovala jednotlivé Tichého fotografie a dodávala inscenaci nádech snovosti a fantastičnosti.
Změna představení aneb Udělejme z Karla Dobrého patrona dalšího ročníku festivalu
Předposlední představení dne se konečně opět odehrálo na Dole Hlubina. Ovšem místo avizované inscenace Den opričníka se nakonec uskutečnilo představení Černá zrcadla. Rychlá změna programu byla zapříčiněna osobními problémy hlavního představitele Karla Dobrého. Ten se, stejně jako minulý ročník festivalu, narychlo pořadatelům omluvil a opět do Ostravy nedorazil. Diváci se tak dočkali poměrně nového „kusu“ (premiéra 3. 4. 2013) – adaptace novely německého spisovatele Arno Schmidta Černá zrcadla, která ve Studiu Hrdinů nastudovala Katharina Schmitt. Hra se zabývala rozpadem osobnosti posledního přeživšího člověka. Ten žil po třetí světové válce již několik let v osamění, a tak si jednoduše vytvořil nového kamaráda. Představení se odehrávalo v bývalých šatnách někdejší důlní ostrahy, v místnosti, která se nachází kousek od vrátnice (vlastně je přímo u vstupu do Vítkovického areálu), a která svou zchátralostí, opotřebovaností a „oprýskaností“ skvěle zapadala do celkového konceptu hry. Inscenace v těchto prostorách dobře rezonovala. Diváci se dočkali jedinečné atmosféry. Hlavní a také jedinou postavu ztvárnila Ivana Uhlířová, které se podařilo nad očekávání dobře zapojit do hry celý jí nabízený prostor. Herečka využívala všech postraních chodbiček či zadní zastrčenou místnost, do které diváci bohužel neviděli. Do této místnosti se Uhlířová dostávala velmi nápaditě – skrze malé okýnko, které herečka díky své pohybové zdatnosti byla schopná prolézat. Celou inscenaci dotvářel nepřetržitý zvukový podkres, jakési temné zádumčivé hučení. Jedinečný prostor představení, hluboký psychologický herecký výkon představitelky i audiální složka podpořili výjimečný, nevšední divácký zážitek.
Hudba nás provede zbytkem dne
V devět hodin večer zavítali na jeviště Divadla Petra Bezruče tři talentování architekti – představitel moderního českého kubismu, urbanismu a funkcionalismu Josef Gočár, dále pak architekt pražského Škodova Palace či Paláce Adria Pavel Janák a autor nové přestavby Pražského hradu Jože Plečník. Tito tři nezapomenutelní umělci se společně setkali v nové hře Miloše Orsona Štědroně Divadlo Gočár. Jednalo se o hudebně-divadelní představení, které navazuje na sérii autorských projektů věnovaných velkým osobnostem (Kabaret Hašek, Kabaret Ivan Blatný, Lamento).
Po posledním představení se v klubu Divadla Petra Bezruče konala tradiční afterparty. Návštěvníci se tentokráte dočkali písní z „Kabaretu Hašek“ Miloše Orsona Štědroně a výběru jazzových standardů v podání zpěvačky Aleny Bazalové.
Foto: Jakub Jíra, archiv Omnimusa o. s.
