Helena Dvořáková, jedna z našich nejtalentovanějších hereček se narodila v Brně, kde také vystudovala obor činohra na Janáčkově akademii múzických umění. Pět sezón působila v Městském divadle Brno. Sezónou 2006/2007 však započalo její nové angažmá v Praze, v Divadle v Dlouhé, což jí dalo příležitost k hostování i v jiných divadlech, např. v Divadle Ungelt. Během svého působení v Praze ztvárnila mnoho velmi náročných hlavních rolí jako Faidru, Doñu Mencíu de Acuña nebo roli Ysé ve hře Paula Claudela, Polední úděl, inscenované v Divadle v Dlouhé. Za ni také v roce 2012 posbírala všechny tři divadelní ceny, Cenu Alfréda Radoka, Cenu Thálie a Cenu Divadelních novin. Helena Dvořáková je osobností vyzařující neuvěřitelnou energii, kterou rozdává okolo sebe, nejen během představení, ale i při osobním setkání. Je křehká, inteligentní a velmi bezprostřední.
Vystudovala jste obor činoherní herectví na Janáčkově akademii múzických umění, litujete někdy svého rozhodnutí dát přednost divadlu před studiem práv?
Pravda je, že jsem neměla v době, kdy jsem končila studium gymnázia, jasnou představu o tom, co chci v životě dělat. Myšlenka na studium práv vzešla od mojí rodiny. Mám chytrou hlavu, lehce se naučím text divadelní hry, a kdybych se tenkrát rozhodla jít na práva, předpokládám, že by mi nedělalo problém biflovat zákony. Dnes jsem ale ráda, že vyhrálo divadlo, přece jen je to svobodnější povolání.
Účinkovala jste v Městském divadle Brno, Divadle u Stolu, Ungeltu, momentálně účinkujete v Divadle v Dlouhé, které z divadel Vám umožnilo největší rozvoj Vašeho hereckého talentu?
Do počtu sezón by to bylo bezpochyby Divadlo v Dlouhé, v pražském angažmá jsem již sedm let. Ovšem pokud mluvíme o rozvoji hereckého talentu – ten rozhodně nabýval s každou novou příležitostí, tedy při mém nástupu do Městského divadla v Brně a setkáním s režisérkou Janou Kališovou, která mě obsadila do role Elektry v OʼNeillově dramatu Smutek sluší Elektře. Nebo při práci s Františkem Derflerem, stejně tak i s dalšími herci a režiséry, v neposlední řadě s režisérkou Divadla v Dlouhé, Hanou Burešovou.
V roce 2004 a 2006 jste hrála také v Německu. Jak moc těžké bylo naučit se texty Šumaře na střeše v němčině, kde jste měla dokonce dvě role?
V Šumaři na střeše jsem alternovala dvě z hlavních postav, zpívala jsem v němčině i písničky. Texty jsem se naučila ještě před tím, než jsem do Německa odjela, přesně slovo od slova. Ale když jsme začali zkoušet, musela jsem začít znova od začátku, neboť bylo třeba naučit se správný důraz ve větě, ba dokonce v jednotlivých slovech. Zaměstnávala jsem mozek šestnáct hodin denně a bývala pak velice unavená. Ale vše je k něčemu dobré, a musím poznamenat, že mám dnes radost, když slyším němčinu např. v televizi a rozumím.
Je německé publikum v něčem odlišné od toho českého?
Napadá mě, že při potlesku častěji zaznělo slovo “Bravo!”, tedy že jsou diváci v Německu zvyklí vyjadřovat svoje emoce převážně tímto slovem, ale to je pouze takový drobný postřeh, neřekla bych, že je německé publikum odlišné od českého.
Máte za sebou velmi obtížné hlavní role Faidry, Lady Macbeth nebo Ysé z inscenace Polední úděl, za kterou jste mimochodem získala po právu cenu Thálie, Cenu divadelních novin i cenu Alfréda Radoka. Vím, že se Vás na to často při rozhovorech ptají, ale opravdu Vám žádná z rolí nepřirostla více k srdci? Funguje to u vás tak, že když přijde role, soustředíte se plně na ni a „mažete“ tu předchozí?
Víte, na to je nelehké odpovědět. Každá role vám vezme kus života, přinejmenším v tom, kolik času strávíte nad jejím studiem, anebo tím, kolik energie do ní při každé repríze vložíte. Role, které jmenujete, jsou výjimečné. Jsou to role hlavní, náročné, které se neustále vyvíjí. O těchto rolích přemýšlím, a díky zkušenostem z osobního života, je s každou další reprízou rozvíjím. Od ledna chystáme s Hanou Burešovou Shakespearovo Mnoho povyku pro nic, a já nemohla uvěřit vlastním uším, když mi Hana řekla, že je to už čtrnáctá věc, kterou spolu děláme. Pokaždé se těším na nové zkoušení a logicky je to něco, na co se nejvíc soustředím.
Proč jste si zvolila zrovna divadlo? Čím vás herectví naplňuje?
Divadlo je a bude věčné. Lidé si budou vyprávět příběhy, budou se smát šaškům, a budou trpět s Hamletem. A mně se na divadle líbí, že umí pojmout celou tu šíři života a nastavit zrcadlo každému z nás.
Dáváte přednost spíše filmu, nebo stále převažuje divadlo?
Film je médium, které mi na rozdíl od divadla zaplatí složenky. Ráda točím, a ráda bych točila i víc, a to nejen kvůli penězům. Práce na filmu je jiná než v divadle. Odpovím takhle: rozdíl práce na roli ve filmu a v divadle je pro mě jako pro herečku asi takový, jaký je dojem diváka, který stráví večer v kině, anebo v divadle.
Natočila jste svůj první krátký film Bunny&Fox, jaké to bylo být režisérkou a scénáristkou?
Objevila jsem svoje skryté možnosti, a troufnu si říct, že v mnohém předčily můj herecký talent. Vytvořit scénář a režírovat bylo mnohem snazší, než jsem očekávala, jako bych se narodila právě pro tohle. Film vznikl v rámci dětského filmového tábora, ovšem výkony dětí byly naprosto profesionální. To ony mě inspirovaly a nabily obrovským množstvím energie. Mohla bych o této zkušenosti hovořit dlouze, ale stačí, když řeknu, že příští léto pojedu stoprocentně znovu. (Video je ke zhlédnutí na kanálu Youtube.com pod názvem Bunny&Fox, pozn. aut.).
Prozradíte nám, jaké dojmy si přivážíte z Ruska, kde měl premiéru Goethův Faust? Jakou postavu hrajete?
Těžko říct, jestli je z Prahy dál na Kubu, anebo na Ural, rozhodně to bylo nejdále, kam jsem se kdy vypravila. Časový posun je plus čtyři hodiny. Přijala jsem pozvání divadla v Permu, a spolu s dalšími třemi herci jsme vytvořili představení Faust podle předlohy J. W. Goetha. Já hraji Markétku. Naše adaptace se snaží přiblížit současnosti, a to je výsada převážně evropského divadla. Ruské divadlo zůstává i dnes tradiční, proto obecenstvo naše vystoupení sice přijalo, ovšem při zevrubnější diskuzi jsem pochopila, že takové divadlo se tam jen tak hrát nebude. Pro vaši představu, používáme mini-projektor, telefony, počítače, opíráme se o výraznou světelnou a hudební složku. Nejvíce naši inscenaci kvitovali mladí lidé do dvaceti let. Zajímavé bylo i propojení s ruskými herci, které jsme do představení integrovali, některé dialogy jsme vedli v ruštině, takže jsem se musela naučit i něco rusky. Zážitků bylo nespočet.
Jsou Vám bližší spíše ruské, anglické nebo španělské hry?
Zajímavá otázka. Když o tom přemýšlím, tak každá kultura odráží duši národa. A po zkušenosti v Rusku můžu říct, že jsou to lidé velice srdeční, vše berou naprosto vážně a ke všemu přistupují velice svědomitě. A hlavně je tam všechno veliké. Proto i gesta jsou veliká, ovšem naprosto pravdivá. Oproti tomu je anglická dramatika, mám na mysli hlavně Shakespeara, jako nepřekonatelného dramatika, perlivá, hravá a postavená převážně na slovu. A co se týká španělských her, jejich výsadou je melodičnost, jakoby texty byly prováté hudbou a pohybem. No a potom si vyberte, to je velmi obtížné.
Jak dlouho se učíte divadelní texty?
Abych dostala nějaký text do hlavy, musím si ho nejprve přečíst, potom ho zkusím od-memorovat tak, jak jsem si ho zapamatovala, potom se text učím slovo od slova, a současně přemýšlím nad jeho významem. Potom jdu spát, a ráno k mému úžasu ten text v hlavě je.
Ale aby tam i zůstal, musím si ho co nejčastěji opakovat.
Na co se momentálně těšíte a co připravujete?
Momentálně se těším, že budeme připravovat inscenaci Fausta k české premiéře, zároveň bychom chtěli na Youtube.com pověsit dokument o naší cestě do Permu. Už dlouho si slibuji upgradeovat svůj počítač a upravit webové stránky. V půlce listopadu začne Česká televize točit seriál Reportéři, kde budu hrát žurnalistku Veroniku. Od ledna, jak už jsem předeslala, chystáme pro Divadlo v Dlouhé hru Mnoho povyku pro nic. A na závěr bych doporučila seriál Takoví normální Američané, ve kterém jsem pro televizi Prima teď v říjnu nadabovala hlavní ženskou roli. Je to skvěle natočený a zahraný seriál o agentech KGB v Americe.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Martin Špelda
