V pondělí dopoledne (23. června 2014) patřila hlavní scéna Klicperova divadla domácí inscenaci Davida Drábka ROMeo a Julie. Diváky byli zejména studenti základních a středních škol, ovšem podle ovací se z povinné školní návštěvy divadla stal příjemný zážitek. A zaslouženě. Klasické drama Williama Shakespeara o tragické lásce dvou mladých milenců se Drábkovou variací proměnilo na aktuální hru zobrazující rasovou problematiku Romů a gádžů. Drábek se nechal inspirovat muzikálovou adaptací Romea a Julie West side story, ve které se řeší podobný problém. Vliv amerického filmu je znát zejména na prostředí děje, které je situováno na basketbalové hříště. Na něm se odehrávají metaforická utkání s míčem namísto šermířských scén. O hereckých výkonech se netřeba rozepisovat, všechny jsou odvedeny kvalitně, včetně hostující Marie Poulové v roli Julie a Jiřího Panzera jako Otce Vavřince. První půlka je laděna spíše do komického žánru, který však v druhé půli vyústí v očekávanou tragédii. Inscenace nabízí velké množství autorských, a zároveň tedy i režijních nápadů Davida Drábka, který nezklamal. Stejně se dá hovořit o Darku Královi, autoru hudby, jehož melodie, ať už romské nebo neromské, jsme si zpívali ještě dlouho po skončení představení.
Shakespearova klasika se objevila na hlavní scéně i od osmi hodin, kdy se zde představilo pražské Švandovo divadlo na Smíchově s inscenací Hamlet v režii Daniela Špinara. Režisérovo moderní nastudování oprošťuje Shakespearovo drama od všech klišé a podává tragický příběh dánského prince s jistou dávkou ironického a černého humoru.
Po prvních minutách se zdálo, že půjde o modernizaci se zachováním původního textu, ale z této domněnky, co nevidět, sešlo. V pronášeném textu jsou patrné výrazné škrty a postava Hamleta, mnohdy označována za více mluvící než jednající, zde vyznívá zcela opačně. U některých scén nechává režisér herce svou postavu vyjádřit spíše pohybově, a to na úkor textu, což se týká zejména hlavní postavy Hamleta a postavy Ofélie, které mají v Shakespearově dramatu největší prostor. Takové řešení neubírá na sdělení, ale naopak zdynamičťuje děj.
Ofélie Zuzany Onufrákové se nejprve velice snadno oddává až agresivnímu zacházení prince Hamleta (Patrik Děrgel). Její poddajnost a uplakanost se po smrti otce Polonia mění v šílenství, které herečka ztvárňuje opravdu věrohodně. Rozcuchaná s výrazně namalovanou pusou a pouze v punčochách, tílku a velkém saku běhá po jevišti vydávajíc všelijaké zvuky do mikrofonu. Následně si hraje s hlínou ve vlastním skleněném hrobě, v němž nakonec skončí mrtvá. Hamlet Patrika Děrgela je šílený skoro po celou dobu dění. Málokdy je poznat, vyjde-li z role blázna. Rád si dopřeje jointa s Horaciem, Ofelii několikrát málem znásilní, a často s ní smýká o zem. Podle Děrgelova ztvárnění je Hamlet vzpurný, agresivní, místy až hysterický člověk plný hněvu vůči celému světu. Otcovu vraždu chce pomstít za každou cenu. Konečnou scénu souboje Laerta (Filip Čapka) s Hamletem minimalizoval Špinar na statické odvyprávění dialogů všech zúčastněných postav, které jsou kromě Hamleta zavřené ve skleněné vitríně, z níž komentují zápas. Hamlet stojí vně skříně, nahý a sám, v čemž si každý divák může nalézt různé výklady.
Myslím, že jsme měli po dlouhé době možnost zhlédnout kvalitně aktualizované Shakespearovy hry, i když v prvním případě Davida Drábka šlo o obměnu celého dramatu, kde fabule zůstala částečně zachována. Přesto je dobré vědět, že jsou tvůrci schopni Shakespeara stále interpretovat poutavě, za což se jim dostalo odměny od festivalových diváků v podobě ovací ve stoje.
Foto: Patrik Borecký, Alena Hrbková
