Kytice v Národním divadle v Praze je v pořadí druhá, kterou jsem ze svého vzorku kyticového tria viděla. Za dramatizací stojí autorské duo SKUTR společně s Ilonou Smejkalovou, která je podepsaná pod dramaturgií inscenace. Režie byla také v rukou SKUTRu, který tvoří Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka, momentální umělečtí šéfové Národního divadla.
Jelikož už jsem jednu Kytici (z Moravského divadla Olomouc) viděla, mám samozřejmě tendenci srovnávat. I když jsou obě inscenace v celku pojaté spíše rozdílně, v některých postupech se shodují, což je zajímavé sledovat. Příkladem může být využití živé hudby v obou inscenacích, a to i ve stejné baladě – Holoubkovi. V Olomouci houslista-anděl funguje coby průvodce ženy-sebevražedkyně do zásvětí, v Praze je zase využit saxofon nejen jako hudební doprovod, ale i k znázornění osudového holubího vrkání, které cizoložnici přivádí k šílenství. Zajímavé je také pojetí spektakularity v obou inscenacích ‒ pro obě je charakteristická vysoká míra výpravnosti, ale zatímco v Olomouci je dominantním vizuálním prvkem interaktivní stěna, po které například šplhají ústřední postavy ze Svatebních košil, v Praze jsou to hlavně kostýmy, o kterých bude řeč později.
V inscenaci „Národního“ dostává oproti jiným inscenacím sbírky neobvykle výrazný prostor Záhořovo lože,
kterým se celé představení otevírá i uzavírá, a dále se zde objevuje Zlatý kolovrat, Polednice, Vodník, Dceřina kletba, Svatební košile, Holoubek a Štědrý den. V dramaturgické skladbě večera se tak inscenace SKUTRu až na Štědrý den kryje s výběrem, který pro olomoucké divadlo připravil Pecko. Rozdíl je ovšem v pořadí, ve kterém jsou balady do scénáře obou inscenací zakomponovány.
Jako v temné pohádce
Kytice v ND stojí na vizuálních efektech a nebojí se s každou další baladou stupňovat a šroubovat tuto spektakulárnost nahoru. V Záhořově lože je k podivení, jak herci dokážou balancovat na hlavě s větvičkami, jež jsou v této baladě důležitým symbolickým předmětem, který znázorňuje, že každá postava si nese svůj hřích. V první části s nimi chodí po jevišti a někteří si s nimi i sedají s takovou jistotou, že to nejdřív vypadá, že je musí mít na hlavě něčím přilepené. Diváka však vyvedou z omylu v moment, kdy si větvičky začnou sundávat a pohazovat je k nohám Františka Němce, aby tak Záhořovi „ustlali“ jeho lože a zároveň se vyznali ze svých hříchů a odhodili je, což je doprovázeno slovem „amen“. V druhé části na konci je naopak přinášejí postavě Ivy Janžurové, na kterou větvičky různě skládají a ona je ta, kdo s nimi balancuje. Mohla by tak znázorňovat obětního beránka, který nese hříchy za všechny ostatní.
Ve Zlatém kolovratu jsou vizuální dominantou vlastně spíše nespektakulární černě oděné postavy, které choreograficky vytvářejí různé obrazce u oltáře, kde se nachází Dora (Magdaléna Borová), jež se posléze za oltář schová a odtud se vynoří jako zlá sestra, čehož docílí přehozením černého tylu přes svůj původní kostým. Černé postavy také prostřednictvím recitace zastupují nepřítomné postavy (např. pachole) a činí básnický text názornějším – například během pasáže o částech těla, které byly Doře useknuty, zmíněné části přímo ukazují na svých vlastních tělech. (Jedna z černě oděných postav má dokonce více odhalené oči než ostatní, čímž znázorňuje, že Doře byly mimo jiné vyloupnuty i oči.) I v Polednici se výpravnost drží ještě při zemi, nejzajímavější z hlediska vizuálního efektu jsou zde tři spuštěné zvony, na které bijí muži s dlouhými paličkami, když zvoní poledne, a potom realisticky působící kohout na kolečkách, kterého si přiveze dítě (Pavla Beretová) a z něhož se při zmínce o příchodu Polednice začne tajemně dýmit.
Kde se efekt začíná lámat ve prospěch ničím nespoutané výpravnosti, je Vodník, ve kterém hlavní postava (Csongor Kassai) mimo jiné operuje s dlouhým rákosem, který zprvu může připomínat palmovou ratolest, kterými lidé vítali Ježíše při jeho příjezdu do Jeruzaléma. Při příchodu na scénu vodník vyskočí na oltář, shodí křížek, který na něm stojí, a s pomocí rákosu a rozpřažených rukou se sám připodobní ukřižovanému Ježíši, což může naznačovat, že v jeho panství boží síla nemá žádnou moc. Dívka (Anna Fialová) je pak na jeviště spuštěna z provaziště, takže se zdá, jako by klesala na dno jezera, ve kterém ji vodník utopil a stáhl pod hladinu. Situace přechodu z pozemského do podvodního světa je metaforicky zdůrazněna polibkem, který jí vodník na uvítanou vtiskne, a teprve v tu chvíli může jeho nevěsta začít ve světě, který má vodní pán plně ve své moci, dýchat. Na stvrzení, že je jeho družkou, jí vodník ještě předává třpytivé šaty z křišťálové sítě, které přímo pro tuto baladu vytvořila firma Preciosa, a dále olbřímí perlový náhrdelník, který ji viditelně tíží a obrazně drží pod hladinou. Tyto spektakulární detaily pak doplňuje velká skleněná koule, která znázorňuje dívčino dítě a kterou ke konci balady Vodník k překvapení a hrůze publika roztříští o podlahu.
V Dceřině kletbě patří mezi podivuhodné prvky shození celého zadního „oponového prospektu“, který strhne na útěku před svou vinou dcera (Pavla Beretová). Na tuto zadní oponu jsou promítána světlá nebesa, ale po jejím strhnutí je projekce oblohy temná jako symbol, že se nad dcerou stahují mračna a před osudem není útěku. Dcera je nakonec potrestána smrtí, která je znázorněna tak, že je nad jeviště spuštěna svítící hvězda, ke které přijde několik osob představujících ostatní obyvatele vesnice, a hlavně matka s dcerou. Matka zhasíná hvězdu a dcera je pak společně s pohaslým nebeským tělesem vytažena nahoru, kde se houpe jako na oprátce až do zatažení opony před přestávkou. Po přestávce následuje Svatební košile, kde se milá opět vznáší ve vzduchu a její šaty se plynule mění v jakýsi látkový tunel sahající až po zem, který znázorňuje její let, ale především působí ohromujícím dojmem. Prostřednictvím tohoto kostýmu se také inscenuje manipulace dívkou ze strany jejího umrlého milého, který ji za něj různě chytá a snaží se ji navést ke dveřím, které jsou průchodem do podsvětí, aby byla konečně celá jeho.
Za nejkrásnější a nejúchvatnější ale považuji překvapivý prvek v Holoubkovi, který zprvu vypadal celkem obyčejně. Žena (Anna Fialová) je celá stylizovaná do bílé barvy, čímž může připomínat ústřední symbol holouběte. Má bílý krajkovaný čepeček, horní polovinu obličeje nabarvenou na bílo a hustě nabíranou sukni, která svým objemem a tvarem připomíná palici česneku. Jak se později ukáže díky asistenci dalších přítomných žen, sukně je ve skutečnosti jedno obří bílé plátno čtvercového tvaru, se kterým zmíněné ženy pohybují tak, že to evokuje ženino topení se nebo vznášení ve vzduchu. První možnost se nakonec ukáže jako ta správná, a je to ta nejefektnější scéna topení, jakou jsem na divadelních prknech viděla.
Kostelní balady
Celé této fantastičnosti dost pomáhá scénografie od Jakuba Kopeckého, která v základu představuje interiér kostela – jsou tu lavice, oltář, kazatelna a později i zpovědnice. Nechybí ani kříž, který vodník shazuje z oltáře, když vstupuje na scénu. Toto scénografické řešení odkazuje na duchovno, které je v baladách přítomné, a na křesťanství coby symbolické a morální pozadí jednotlivých skladeb Erbenovy sbírky. Náboženské motivy se vyskytují téměř ve všech baladách, ať už se jedná o modlitby, které postavy vysílají k Bohu a Panně Marii v okamžicích úzkosti, nebo duchovní předměty jako růženec, který umrlec nutí svou milou zahodit, protože omezuje jeho moc.
Jednotlivé části kostela jsou využity v každé baladě jiným způsobem. Ve Zlatém kolovratu je z kazatelny v levé horní části královský balkon, ze kterého volá zlá sestra (Magdaléna Borová) na svou matku (Jana Preissová), aby koupila komponenty do zlatého kolovratu, oltář v zadní části jeviště je hojně využíván jako podstavec nebo menší podium ve více baladách a zpovědnice, která je ve Vodníkovi na pravé straně, znázorňuje komoru, kam se matka (Taťjana Medvecká) s dcerou zamknou, aby se před vodníkem ukryly.
Sémantický propletenec
V pražském provedení Kytice je několik prvků, které jednotlivé skladby mezi sebou propojují – například motivy jako sekyrka, svítící hvězda nebo poutník ze Záhořova lože (František Němec), který se dá považovat i za hlavního vypravěče, a také starý strom v pozadí, který zůstává na místě a neměnný po celou dobu představení. Přechody mezi jednotlivými baladami někdy vyplňují postavy Hany (Iva Janžurová) a Marie (Pavlína Štorková), sester z balady Štědrý den, které se mihnou na jevišti a krátce zazpívají kousek lidově znějící písně ‒ buď jedna, nebo obě zároveň. Jednotlivé balady propojuje také to, jak jsou seřazené do skupin, ve kterých se k sobě váží balady s podobnými motivy – například v Polednici a Vodníkovi vystupují nadpřirozené bytosti; ve Vodníkovi a Dceřině kletbě dojde ke smrti dítěte; ve Svatebních košilích a Holoubkovi se žena proviní proti křesťanským přikázáním a stihne ji za to trest.
Především stojí za to zmínit návaznost Vodníka (kterému předchází Polednice, což je důležitý detail) a
Dceřiny kletby. Jak už bylo řečeno, ve Vodníkovi je dítě znázorněno jako koule, která je posléze roztříštěna o zem. V následující Dceřině kletbě přispěchá žena v bílých šatech (Pavla Beretová, která znázorňovala dítě v Polednici, i když to není v programu explicitně napsané) a snaží se posbírat zbytky koule do kapes, ale nedaří se jí to. Je zoufalá a její pohyby jsou rychlé a nervózní. Postava Pavly Beretové se tak jeví jako určitý druh propojení všech mrtvých dětí v inscenaci – ona sama je mrtvým dítětem v Polednici, chce zachránit mrtvé vodníče a jako dcera v Kletbě zabila vlastní dítě. Smrt dítěte v poslední zmíněné baladě není přímo znázorněna, jelikož dcera přispěchá k v předchozím dějství roztříštěné kouli, její význam se ovšem dceřinou interakcí přenáší z mrtvého vodníčka právě na zabité dítě z Kletby. Rozbitou kouli nelze přes veškerou snahu vrátit do původního stavu ‒ stejně jako čin, který dcera v Kletbě spáchala.
Dále jsou zajímavě propojeny Svatební košile, Holoubek a Štědrý večer, které také následují jedna za druhou. V originále od Karla Jaromíra Erbena takhle balady seřazeny nejsou, jedná se tedy o další režijně-dramaturgický krok, kdy inscenační tým chtěl vyzvednout společná témata různých balad ve sbírce. Spojovacím motivem ve zmíněných baladách je smrt. Ve Svatební košili se z milé prakticky stává vdova, následuje Holoubek, kde je hlavní postavou také vdova, která ale na základě svojí viny (můžeme s přivřenýma očima říct i nevěry) spáchá sebevraždu utopením. A na to navazuje Štědrý večer, kde v zamrzlém rybníce či jezeře vidí Marie to, že zemře – zde se opakuje motiv vody a smrti, přítomný také ve Vrbě, která ovšem (na rozdíl od olomoucké inscenace) není do pražského výběru pojatá.
Kytice v Národním divadle je krásná, skoro by se dalo říct až pohádková, když odhlédneme od temného obsahu balad. Není se tedy čemu divit, že na repertoáru zůstává už sedm let a i po tak dlouhé době není jednoduché se na ni dostat, jelikož je vyprodaná i měsíce dopředu. Obsazení známých tváří dodává dílu punc exkluzivity a vůbec nevadí, že třeba taková Iva Janžurová hraje postavu, které by mělo být tak dvacet. Má to svoje kouzlo.
Autorka je studentkou 3. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- NÁRODNÍ DIVADLO PRAHA (Historická budova) ‒ Kytice
- Dramatizace: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), Ilona Smejkalová
- Režie: SKUTR
- Dramaturgie: Ilona Smejkalová
- Scéna: Jakub Kopecký
- Kostýmy: Simona Rybáková
- Hudba: Petr Kaláb
- Pohybová spolupráce: Jan Kodet
- Světelný design: SKUTR, Jakub Kopecký
- Video: Erik Bartoš
- Překlad anglických titulků: Alžběta Soperová
- Hrají: František Němec, Jana Preissová, Magdaléna Borová, Igor Orozovič, Taťjana Medvecká, Anna Fialová j.h., Csongor Kassai j.h., Jana Boušková, Pavla Beretová, Lucie Polišenská j.h., Radúz Mácha, Jan Bidlas, Patrik Děrgel j.h., Iva Janžurová, Pavlína Štorková
Premiéry 28. února a 1. března 2019, psáno z reprízy 21. listopadu 2024.
FOTO: Pavel Hejný
