Kytice je oblíbená sbírka balad, ať už co se týče výběru povinné četby k maturitě (i když já sama mezi studenty, kteří si tohle dílo do seznamu zařadili, nepatřila), nebo výběru k inscenování. Na českých jevištích se dlouhodobě jedná o stálici a do svého repertoáru ji v nové sezóně zařadilo i Moravské divadlo Olomouc. Kytice se sem vrátila podruhé po 82 letech. Tu první v roce 1942 režíroval Josef Zajíc, tu nynější Marián Pecko. Společně s Michaelou Dvořákovou, která je i dramaturgyní inscenace, se postaral o dramatizaci díla, ve kterém zpracovali sedm balad uceleným způsobem, dvě potom pouze v úryvcích. Do své „kyticové“ mozaiky zařadili Vodníka, Vrbu, Svatební košili, Dceřinu kletbu, Polednici, Holoubka, Zlatý kolovrat a ze Záhořova lože a Věštkyně právě výše zmíněné úryvky.
Pro činohru v Olomouci není typické vybočování z klasických inscenačních postupů, proto je překvapující, že ještě při rozsvíceném sále a než se publikum usadí přichází na jeviště herečka Vendula Nováková. Připomnělo mi to postupy režiséra Michala Háby, kdy herci jako postavy už něco předvádějí, ještě než se stoprocentně začne. Nováková si ovšem jenom sedla na židli a pozorovala dění, nic zvláštního nedělala, neřku-li předváděla. Po sponzorských znělkách přešla k jednou z mikrofonů, které byly umístěné na obou stranách jeviště, a vyzvala nás, abychom si laskavě vypnuli mobilní telefony. Tohle přímé, nereprodukované hlášení mělo speciální důvod, jak ještě uvidíme.
Scénografie, co vezme dech
Na začátek je dobré zmínit scénografii Pavola Andraška, která v inscenaci jednotlivých balad hraje opravdu významnou roli. Její dominantou je průhledná stěna s okýnky, která odděluje zadní část jeviště a předscénu a do níž jsou také porůznu zasazeny obyčejné židle. V přední části jeviště se odehrává „reálný děj“, za stěnou potom tušíme posmrtný, fantaskní svět, se kterým se v baladách živě komunikuje. Kromě skleněných oken tyhle dva světy odděluje, ale i propojuje hluboká černá skříň, která funguje jako liminální prostor mezi skutečnostní a nadpřirozenem, naznačuje cestu do prostoru, o kterém není zcela jasné, co se tam skrývá a jehož obrysy si divák musí domyslet. Například v inscenaci Vrby se ze skříně ozývají zvuky, ze kterých je zřejmé, že muž kácí strom, přičemž absence vizuálního ztvárnění umocňuje evokaci zlověstné akce výlučně prostřednictvím zvuku dopadající sekyry.
Jak upozornila v dramaturgickém úvodu Jana Kopečková, smrt, která je předmětem mnoha balad, není v inscenaci znázorněna explicitně, ale je představena jako přechod z jednoho světa do druhého za pomoci výše zmíněných okýnek ve zdi. Stěna samotná funguje nejen coby rozdělující prvek, ale také dotváří atmosféru jednotlivých balad, když je v každé z nich jinak podbarvena. Většinou se jedná o studenější odstíny, převážně modrou a zelenou, které tak podtrhují ponurost Erbenových balad, jež se často odehrávají v noci, v lese nebo, ve vodě a zároveň zobrazují temné stránky lidského údělu. Zásadní je také interaktivní rozměr tohoto ústředního scénografického prvku: V každé baladě je jej využito poněkud jiným způsobem, k čemuž pomáhají i různé výstupky, úchopy a žebříky, prostřednictvím kterých herci s konstrukcí interagují. Ve Svatební košili jsou do těchto úchytů připevněny židle, které pomáhají nevěstě (Natálie Tichánková) „levitovat“ při zběsilém letu s jejím milým. Umrlec (Petr Vaněk) se ve stejné baladě pomocí výstupků a žebříků pohybuje po stěně v celé její výši (sahající až ke spodnímu okraji provaziště), aby pronikl za svou milou do márnice. Ve Vodníkovi je pak ke stěně na straně od diváků připojena speciální konstrukce připomínající vodní nádrž, po jejíchž stěnách skutečně stéká voda a vodník (Jan Vrbacký) zde imituje pohyb ve vodě pomocí lanoví a popruhů, na kterých se různě houpe, provádí výmyky a jiné akrobatické kousky.
Stěna v inscenaci ovšem netvoří jediný prostředek, který znázorňuje přechod mezi různými rovinami a prvky celku. Jak je pro divadelní inscenování obecně typické, k naznačování švů – především mezi jednotlivými baladami ‒ je hojně využívaná i hudba a světla. Hudba, kterou složil Jakub Róbert Mankovecký, fungující jako předěl i podkres, je poměrně moderní, místy dokonce taneční, čímž vytváří kontrapunkt ke spíše folklorně laděnému vizuálu inscenace v podobě starobylé skříně a oděvních prvků, jako jsou květované šaty a sukně laděné do neutrálních barev. Většinu času se využívá reprodukovaná hudba z nahrávky, v některých případech však byla využita i živá hudba ve formě houslí a klavíru. Housle jsou například využity v baladě Holoubek, kde okřídlený houslista-anděl pomáhá ženě projít stěnou na onen svět.
Židle, židle, židle
Celá inscenace se otevírá recitací Věštkyně a Záhořova lože v podání Venduly Novákové, která občasnými pohledy do publika narušuje čtvrtou stěnu a vyvolává tak v publiku jistý diskomfort a napětí. Během recitace vyplouvají ze skříně postavy, které je pak možné vidět v následujících baladách. Nosným vizuálním prvkem – a u Svatební košile, kde jsou využity jako schody, doslova – inscenace jsou židle. Na jevišti je jich mnoho různých druhů, na začátku si je herci po jedné berou a porůznu se na ně rozesadí. Židle jsou pak v různých variacích používány i v dalších baladách – někdy doslova jako nábytek k sezení, jindy v přeneseném, metaforickém smyslu.
Například ve Vrbě jsou důležitým dynamizujícím prvkem dvě židle naproti sobě. Na jedné sedí žena, na druhé je umístěný hrnek. Místo hrnku si posléze sedne muž a začne se ženy vyptávat na to, jak spí, načež se žena rychle přesune a vytvoří identickou scénu na jiném místě jeviště. Když už jsou všechny židle rozestavěny a není kam dávat nové, vyeskaluje situace v rychlé přesouvání se obou herců mezi židlemi a bušení s hrnky. I díky materiálu, ze kterých jsou židle vyrobeny, je snadné scénu číst jako alegorii, v níž židle představují část ženiny duše, která je stromem, lidskou rukou vyrobený hrníček pak zastupuje její lidskou stránku, kterou jí její muž postupně bere, až ji nakonec zabije tím, že vrbu, o které je přesvědčen, že jeho paní krade duši, pokácí.
Mozaika balad
Po Věštkyni a Záhořovi následuje výběr z původní sbírky v pořadí Holoubek, Polednice, Vodník, Zlatý kolovrat, Vrba, Dceřina kletba, a nakonec Svatební košile. Každá z nich je přitom inscenačně nápaditá a jedinečná. U Vodníka už byla zmíněna konstrukce, která umožňuje vytvořit iluzi, že se postavy skutečně nacházejí ve vodě. V případě Dceřiny kletby je zajímavá volba inscenovat tuto baladu v novém slovenském překladu, který textu dodává zvukomalebnost a jemnost, navíc jsou do rolí dcery a matky obsazené herečky původem ze Slovenska (Kristína Jurková jako Dcera a Lenka Kočišová jako Matka), kterým slovenský přednes nečiní žádné potíže.
U Polednice je zdůrazněn metaforický rozměr jevištního díla, kdy nepřítomné dítě např. vyjadřuje hora plyšáků, kteří se povalují různě po jevišti a Matka (Jana Posníková) si s nimi různě hraje a interaguje. Polednice (Petr Vaněk), co si pro dítě přichází, místo holí používá židle a chodí „křivě“, jak se píše v předloze. To, že si dítě chce vzít, vyjadřuje scéna, kdy přízrak plyšáky jednoho po druhém sklízí do pytlů. Matka se mu v tom snaží zabránit, ale Polednice ji nenechá a na důkaz své nadpřirozené moci se s ní točí v horečném víru, který naznačuje, že není jasné, zda zjevení není jen přelud, výplod matčiny chorobné fantazie. Jakmile jsou všechny hračky pryč, Polednice mizí a Matka se hroutí k zemi. Úplně posledního plyšáka však uchrání a tiskne si ho k hrudi, jak se ukáže, když se otec (Lukáš Červenka), po práci vrací domů. Je znázorněný jako tuctový úředník, který si místo toho, aby se obtěžoval matku vzkřísit, významně odkašle, aby na sebe upozornil, a dožaduje se oběda. Tato nenápadná situace může odkazovat ke stále přetrvávající představě nemalého množství lidí (a obzvláště mužů), že žena má být v domácnosti, starat se o dítě a být u plotny ‒ a že hlavní slovo má v rodině muž. Srdcervoucí scéna s plyšáky pak původní Erbenův příběh rozšiřuje o aktuální odkaz na tragédie, kdy rodiče přijdou o malé dítě a doma jim po něm zbyde spousta hraček a plyšáků, které je pro ně obtížné uklidit a nechtějí se jich vzdát jako posledního pojítka se svým potomkem.
Z výše uvedeného způsobu inscenování výrazně vybočuje již zmíněný Zlatý kolovrat. Tady se totiž divákům neprezentuje spektakulární vizuál nebo sofistikovaná pohybová choreografie, ale „jen“ herečky (Natálie Tichánková, Romana Julinová, Kristína Jurková, Vendula Nováková, Lenka Kočišová a Jana Posníková), které se usadí na židle přímo před diváky a začnou vysvětlovat, že „kolovrat“ se prostě inscenovat nedá. Jana Posníková dokonce Erbena kritizuje, že příběh okopíroval od Boženy Němcové, což je blíže vysvětleno v programu k inscenaci, kde se píše, že Němcová donesla Erbenovi ukázat svou sbírku pohádek a on z ní vytěžil námět Zlatého kolovratu pro svou Kytici, údajně ovšem se svolením autorky. V následujících minutách herečky provedou pseudo-analytický výklad balady, ve kterém parodují současné debaty o historických osobnostech a událostech, ve kterých převažuje tendence je hodnotit podle dnešních měřítek. Metadivadelně pojatý výstup, ve kterém nechybí poznámka, že dotyčná „studovala divadelní vědu“, tak zesměšňuje tzv. morální přecitlivělost dnešní doby a kritický přístup k tomu, jak o historii mluvíme a jak ji zobrazujeme.
V této baladě je využit i výstup s hlášením ohledně vypnutí mobilních telefonů z počátku představení. Náhle skutečně začne zvonit telefon a Nováková si nejdříve začne hlasitě stěžovat, že na začátku říkala, ať si všichni mobily vypnou, a že dneska je to už potřetí. Komický zvrat nastane, když se herečka dozví, že telefonát je pro ni, ale nechce ho vzít, a tak to bere Jan Vrbacký, který telefon donesl. Novákové volá její herecký kolega Tomáš Krejčí, který se prý nemůže dočkat, až se dostane na scénu ‒ což potvrzuje slova hereček, které si před chvílí v rámci rozboru stěžovaly, že muži jako herci mají v divadle více příležitostí, více textu a větší počet hlavních rolí než ženy. Tato scéna chce poukázat na nerovné postavení žen v oblasti kultury, respektive v divadle, což se jí nejspíše daří, ale vyznívá v tomto kontextu poněkud ironicky, nebo nepřípadně, jelikož zrovna Kytice MDO je plná silných hlavních hrdinek a jsou to právě muži, kdo zde hraje „druhé housle“.
Kytice v Moravském divadle je zajímavá tím, že se jedná o vkusně, moderně a zábavně pojaté inscenování kanonického textu, založené na recitaci vybraných veršů a rozehrání epického děje prostřednictvím jevištní akce. V jevištním zpracování převládá jakási forma lehkonohé hravosti, útěšný nadhled nad archetypálními tragédiemi lidských osudů a nenápadná režijní volnost, skoro jako by si herci mohli hrát tak, jak se jim v tu chvíli zachce. Prostě jen tak „být na jevišti“, společně jeden s druhým i s diváky si vychutnávat kouzlo všem známého textu…Tahle možnost nebrat tíživé děje předlohy smrtelně vážně vytváří estetický protiklad k celkové ponurosti inscenovaného díla. Ve výsledku je tak Peckova Kytice to lepší, co může Moravské divadlo z činohry v současnosti nabídnout, ne-li to nejlepší. Dramatizace jednotlivých balad prostoupených metaforami stejně jako v originále, fascinující scénografie a umně zvolená hudba fungují jako jednotlivá sklíčka utvářející úžasnou uměleckou vitráž, kterou stojí za to vidět.
Autorka je studentkou 3. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC (ČINOHRA) ‒ Kytice
- Dramatizace: Michaela Doleželová, Marián Pecko
- Režie: Marián Pecko
- Dramaturgie: Michaela Doleželová
- Scéna: Pavol Andraško
- Kostýmy: Eva Farkašová
- Hudba: Róbert Mankovecký
- Pohybová spolupráce: Mária Danadová
- Hrají: Jan Vrbacký, Kristína Jurková, Romana Julinová, Tomáš Krejčí, Natálie Tichánková, Petr Vaněk, Tomáš Krejčí, Lukáš Červenka, Jana Posníková, Lenka Kočišová, Vendula Nováková
Premiéra 27. září 2024, psáno z reprízy 20. listopadu 2024.
FOTO: Daniel Schulz