Únava je na mně znát. Po osmi dlouhých dnech plných divadla, přecházení z jednoho místa na druhé, popíjení piva, čtení knih a programů a nekonečného učení se na zkoušky, píšu poslední report z Divadelní Flory Olomouc 2014. Osmnáctý ročník tohoto festivalu je za námi a já se nyní na několika následujících řádcích budu krátce zabývat jeho třemi posledními dny, které byly v podstatě takovou „minipřehlídkou“ inscenací ostravského Divadla Petra Bezruče.
Páteční divadelní program pro mě začal až večerním představením Hamleta z produkce pražského Švandova divadla. Režisér Daniel Špinar, skrze klasický anglický text, divákům představil současnou komorní rodinnou tragédii. Hamletovi umřel otec a se svým žalem se mladý, neurvalý a výbušný princ (Patrik Děrgel) vypořádával po svém. Kouřil trávu, souložil s Ofélií… Hamletova matka, stále mladě vzhlížející a udržovaná Gertruda, se opět vdala, a ani trochu smrti svého manžela nelitovala. Na rozdíl od olomoucké inscenace Hamleta, kterou jsem měla možnost zhlédnout následující den, bylo toto uchopení klasické anglické tragédie netradiční a hlavně mělo jasnou režisérskou a dramaturgickou vizi. Režisér se nebál škrtů, odstranil několik postav, některé další zase sloučil. Například herci, kteří měli sehrát představení před královskou rodinou, zde vůbec nevystupovali. Režisér situaci vyřešil svérázně – texty herců recitovaly přímo členové rodiny Hamleta (Gertruda, Claudius) na jeho příkaz a pod jeho vedením. Do popředí tedy ještě mnohem výrazněji vstupovaly lidské emoce, zrada a Claudiova proradnost. A závěr byl pouhou verbální recitací všech přítomných herců. Postavy stály a komentovaly, co se má na jevišti odehrávat. Smrt. Konec.
Den jsem pak zakončila o půl jedenácté večer v divadelním šapitó na parkáně, kde jsem zhlédla představení z „dílny“ Divadla Petra Bezruče, Audienci. Divadelní stan zde „přetékal“ lidmi, a aby organizátoři uspokojili všechny příchozí, byli někteří lidé usazeni i mimo připravené židličky. Havlovu hru v Ostravě nastudoval s Norbertem Lichým a Jiřím Müllerem režisér Štěpán Pácl. Inscenace byla postavena na zcela civilním, přirozeném herectví obou představitelů. Každý, kdo Havlovu absurdní jednoaktovku zná, ví, že od představení nemůže očekávat nic jiného, než dialog dvou mužů – rozhovor sládka se zaměstnancem, rozhovor pivařského burana s intelektuálem.
Sobotní den jsem zahájila v S-Cube (studentském klubu). V jedenáct hodin dopoledne zde byla na programu inscenace režisérky Anny Petrželkové Pěna dní z ostravského Divadla Petra Bezruče. Představení na mě zapůsobilo především svojí vizuální stránkou. Inscenace byla vystavěna na výrazných symbolech, režisérské zkratce, působivém scénografickém (Lucie Labajová) a kostýmním řešení (Eva Jiřikovská) a stylizovaném herectví. Scéna byla vertikálně rozdělena. V zadní vyvýšené části jeviště byla umístěna vana. Ve spodní části, která byla ohrazena mantinely, nebylo v první polovině představení nic, a ve druhé polovině zde byla postavena další vana. Spodní plocha jeviště se podle situace měnila v kluziště, taneční sál či v pokoj některé hlavní postavy. Inscenátorům se podařilo na jeviště „převést“ román francouzského autora Borise Viana v intencích původní předlohy – „poetické krásy“. Hra byla nastudována v dramatizaci Petra Maška a dramaturgii Daniely Jirmanové.
Slavnostní zakončení festivalu proběhlo už v sobotu večer. Organizátoři se s diváky oficiálně rozloučili před večerním představením Hamleta v Moravském divadle. Inscenace zdejšího olomouckého činoherního souboru měla přes tři a půl hodiny. Režisér Michael Tarant se s dramaturgyní Markétou Machačíkovou rozhodl původní Shakespearův text zachovat „do poslední tečky“, což se odrazilo ve výsledné zdlouhavé podobě. Inscenace měla rozvolněný rytmus. Přestože se hrála tak známa hra, jako je Shakespearův Hamlet, nebylo z celého představení jasné, o čem to skutečně je. Chyběla zde zásadní interpretace. Scéna s velkou železnou konstrukcí, časté využívání jevištní točny, zapálené pochodně… to vše bylo v inscenaci obsaženo. Nejvýraznější složkou inscenace však bylo herectví. Hlavní roli ztvárnil Petr Kubes. Jeho Hamlet byl vášnivý a výbušný. Výrazné byly také ženské postavy, se kterými bylo v průběhu inscenace velmi drasticky zacházeno. Ofélie i Gertruda byly neustále v područí mužů. Jejich pánské protějšky s nimi jednaly velmi živočišně – házely s nimi o podlahu, doslova si z nich dělali tzv. „otloukánky“.
Festival jsem zakončila v neděli ráno, a to opravdu skvěle, i když s malinko hořkou příchutí. Na programu jsem totiž měla představení inscenace hry D. C. Jacksona Můj romantický příběh z dílny Divadla Petra Bezruče. Hru o fenoménu singles v Ostravě nastudoval režisér Daniel Špinar. Neskutečně trefný, současný text představuje divákovi aktuální stav generace třicátníků. Hlavní postavy – Tom (Ondřej Brett) a Amy (Tereza Vilišová) – žijí samy. Jemu je jedenatřicet, jí třiatřicet. Znají se z práce. Jednou jdou na večírek, opijí se a skončí spolu v posteli. Co teď? Co dál? Má smysl spolu zůstávat? Inscenace je rozdělena na dvě části. V první polovině je rodící se vztah kolegů z práce po prohýřené noci divákovi představen nejdříve z mužského, posléze ženského úhlu pohledu. Každá z postav nám postupně prezentuje svoje pohnutky, cíle a nechutě, které musí ve vztahu k tomu druhému vytrpět. Hra nám také ukazuje, jak si svoji druhou polovičku představujeme, jak ji vidíme, vnímáme a také jak se mnohdy úplně zbytečně upínáme k minulosti, k předešlým vztahům, které si nakonec až přespříliš idealizujeme. Druhá polovina inscenace už na dva odlišné „světy“ rozdělena není. Ocitáme se v jednom světě – společném – až přespříliš skutečném a smutném. Soustředíme se na ústřední „pár“, který možná jednou dojde do svého šťastného konce. Nebudu však prozrazovat víc. Nejvýraznější složkou inscenace je dozajista samotný text, ale také, a to především, herecké výkony dvou hlavních představitelů. Oba dva herci dokázali do svých postav dostat neskutečně mnoho emocí. Herci svoje vnitřní pocity vyjadřují jak jemnými mimickými záchvěvy, tak přehnanými gesty agresivity. Inscenace byla opravdu silnou výpovědí o dnešním světě. Na závěr si dovolím odcitovat depresivní promluvu Toma: „Pokud jste si nenašli někoho před promocí, nejspíš se oženíte s nějakou krávou, ale fakt krávou z práce.“
Osmnáctý ročník Divadelní Flory Olomouc jsem tímto představením zakončila a věřte mi nebo ne, byla jsem ráda.
Foto: Lukáš Horký
