„Odetto! Odilie! Siegfriede!“ Tyto a jiné vzdechy zamilovaných zněly středeční podvečer v sále Moravského divadla Olomouc. Klicperovo divadlo Hradec Králové zde totiž odehrálo představení Labutí jezero. Hru nastudoval režisérský tandem SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský). Lyrická divadelní báseň byla založena na známém příběhu o princezně Odettě – panně čisté a krásné, kterou zlý čaroděj Rudovous zakleje v labuť a kterou její milovaný Siegfried zradí, když slíbí lásku stejně půvabné Odilii. Labutí jezero je především baletní titul, který je uváděn od roku 1877 téměř po celém světě. Režiséři však v Hradci Králové vytvořili inscenaci činoherní a vizuálně velmi působivou. Scéna evokující taneční sál (jsou zde baletní tyče se zrcadlovou stěnou), labutí pohyby herců, jemné gesta, niternost emocí, osvětlení, hudba, baletem inspirované kostýmy… To vše dohromady vytvořilo nádherné poetické obrazy. V hlavních rolích se představili Pavlína Štorková a Jan Sklenář.
Jít či nejít. Hamletovská otázka, kterou jsem zvažovala celé čtvrteční dopoledne. Dalším představením, které jsem na Divadelní Floře Olomouc měla možnost zhlédnout, byla dvou a tři čtvrtě hodinová hra Antona Pavloviče Čechova Strýček Váňa v režii Štěpána Pácla a v podání ostravského Divadla Petra Bezruče. Svého konečného rozhodnutí – navštívit čtvrteční večer Moravské divadlo, rozhodně nelituji. Představení bylo působivé a emočně velmi silné. Hned při vstupu do divadelního sálu si všímám, že jeviště není zcela prázdné. Uprostřed pódia se nachází mladý herec, který už je evidentně, jak se říká „v roli“. Stojí, chodí, diváci ho moc nevnímají, nakonec sedá k piánu, na které začíná hrát. Světlo se zhasíná, další postavy přicházejí. Scéna je jednoduchá – hrací plocha je ze tří stran oddělena stěnami s dveřmi, na jevišti se nachází klavír a několik málo židlí. Důležitým prvkem je houpačka, která je spuštěna z provaziště přímo doprostřed pódia. 
Postavy slavného ruského dramatu ji během hry hojně využívají. Houpou se na ní, šplhají po ní, zlostně s ní cloumají. Houpačka je zkrátka důležitá, stejně jako voda, jež skrápí posmutnělé, trošku depresivní jedince nacházející se v osmahlém čechovovském světě. Příběh neopětované lásky je plný smutku, zoufalství a zloby. Hlavní roli Ivana Vojnického ztvárnil velmi živočišným způsobem (expresivní citové výbuchy) Přemysl Bureš.
Ihned po skončení Strýčka Váni jsem spěchala olomouckými tmavými uličkami do Divadla K3. V jeho prostorách mělo totiž o půl jedenácté večer začít Antiwords, představení pražského Spitfire Company. A to jsem si nemohla nechat ujít. Dvě performerky, Jindřiška Křivánková a Miřenka Čechová, měly v této pohybové studii, která vychází ze hry Audience dramatika Václava Havla, během necelé hodiny vypít totiž hned několik piv. A skutečně tomu tak bylo. Po slovech: „Dáte si pivo?“ – puštěných z mikrofonu – se účastnice chopily svých plných korbelů a pily a pily, dokud všechnu připravenou Plzeň nevypily. Ani naddimenzované velké masky, které měly nasazené na svých vlastních hlavách, jim v tom kýženém úmyslu nezabránily.
Foto: Jiří Doležal, Lukáš Horký
