Déšť, Vintage.Market, ledový vítr, polévka pro zahřátí, Theatrematch, svařák, déšť, představení, zima, představení, mokro,… I tak lze v krátkosti přiblížit další dva dny jednoho účastníka Divadelní Flory Olomouc.
Sobotní den byl pro mě ve znamení „divadelního odpočinku“. Relax je zkrátka nutný a jistě chápete, že svědomitý student se ve zkouškovém období také musí někdy učit. Ráno jsem tedy strávila jen několik minut na Vintage.Marketu – Flora special v šapitó na nádvoří Uměleckého centra Konvikt, přesto to však stálo za to. V rámci Vintage.Marketu proběl v 16 hodin koncert hudební skupiny Urband – návštěvníci si mohli vyslechnout různorodou směs písniček. Hrálo se od jazzu přes valčík, tango až po blues. Já si ovšem dala volno a věnovala se svým studijním povinnostem. Nestihla jsem bohužel ani Amazonii, představení zdejšího Moravského divadla Olomouc, které se odehrálo v Divadle Hudby. Večer jsem se tedy alespoň vydala do šapitó, kde se tentokrát odehrávala pod vedením moderátora Petra Vlčka divadelní soutěž s názvem Theatrematch. Tři skupinky lidí, každá po dvou soutěžících, zde bojovaly v divadelní interaktivní show o festivalové ceny (volňásky na představení, trička atd.). Diváky nejvíc pobavil úkol „Tanči jako Havel“.
Nedělní den se už opět nesl ve znamení divadla, i ve znamení zatažené oblohy. Jako první bylo na programu představení divadla Vosto5 Slzy ošlehaných mužů. Čtyři herci a jedna herečka sehráli během osmdesáti minut tragický příběh lyžaře Bohumila Hanče a jeho nejvěrnějšího přítele Václava Vrbaty. V inscenaci se objevilo činoherní a loutkové herectví, i když těch loutek tam bylo pomálu. Herci své postavy odehráli spíše činoherně a s poměrně velkou dávkou nadsázky. Nejdůležitějšími výrazovými prvky u nich byla přehnaná gesta a karikaturní mimika. Ačkoliv nebyla inscenace výrazná, nezapomenutelně se zapsala do mé paměti. Zásluhu na tom má posledních asi patnáct minut, kdy se vinou mohutného divadelního kouře spustila vlna dávivého dusivého kašle v celém publiku.
Hlavním představením večera bylo Havlovo drama Zahradní slavnost v režii Dušana D. Pařízka. Do Olomouce s ním přijelo pražské Národní divadlo. Inscenace se z větší části odehrávala za plného světla. Důležitá zde byla přímá komunikace s divákem. V hlavních rolích se olomouckému publiku představili Martin Pechlát a Vladimír Javorský. Hra vyprávěla příběh Hugo Pludka – člověka, který si dokáže pružně osvojit umění fráze a který dokonale ovládá formální bezobsažný jazyk, což mu otevírá cestu k vedoucímu postavení.
Jako v transu si mohl divák připadat při předposlední inscenaci dne, jež nesla název Sayat Nova. Projekt, který měl na Divadelní Floře svou světovou premiéru, připravili umělci různých národností – Cristina Maldonado (Mexiko), Laureline Koenig (Francie) a Marcus Beuter (Německo). Tvůrci se setkali v roce 2013 na rezidenčním programu v Jerevanu, kde se společně na vytvoření tohoto „kusu“ domluvili. V malém, černém, těsném sále na Wurmově ulici číslo 7, kde má svoji domovskou scénu Divadlo na cucky, předvedli v neděli večer premiéru své „vizuální show“ – jakési scénické koláže, která byla vystavěna na propojení filmových a divadelních postupů. Někteří filmoví fanoušci možná podle názvu představení tuší, že tento divadelní projekt byl jakousi subjektivní interpretací arménského filmu Sergeje Paradžanova Barva granátového jablka. Film – umělecká báseň – z roku 1968 vypráví životní příběh básníka a pěvce Sayata Novy. Režisér tehdy do svého uměleckého díla ukryl řadu symbolů, které jsou povětšinou pro středoevropského diváka nesrozumitelné. Paradžanov však na jakémsi „pochopení“ nestavěl. Pro něj bylo důležitým faktem hlavě propojení arménské slovní poezie básníků, mytologie, hudby, zpěvu, vzdělanosti a především tradice. Autoři divadelní inscenace využívali přímo úryvků z filmů, které během necelých padesáti minut všelijak promítali na různorodé, ne vždy hladké a ne vždy souměrné plochy. Pomocí projektorů také někdy do výsledného „filmového obrazu“ vstupovali svými stíny vlastních pohybujících se těl. Umělci tak vytvářeli obrazy nové, neopakovatelné, jedinečné. Působivé bylo modelování filmového obrazu v prostoru – filmový obraz byl při tom promítán na různě krčené a tvarované látky, se kterým performeři pohybovali po celém jevišti. Představení mělo kromě silné vizuální složky také část hudební, kterou vytvářel na počítači Marcus Beuter. Inscenace byla zakončena živě zpívanou meditativní písní při úplné tmě.
Posledním představením dne byl Souboj titánků, s nímž se pro tento rok rozloučilo s Divadelní Florou Olomouc divadlo Vosto5.
Foto: Jiří Doležal, Lukáš Horký
