Osobní zpověď Hate me tender: Solo for future feminism je první performancí, jíž rakousko-švýcarská performerka Teresa Vittucci odstartovala svou uměleckou kariéru. Performance je originální cynickou one woman show, která se neotřele a sebeironicky vypořádává s problematikou Panny Marie jako ideálu ženství a je velmi současným společensko-kritickým feministicky zabarveným komentářem k nespravedlivému vnímání žen v patriarchální společnosti.
Performance je žánrově hybridní scénosled. V představení se plynule střídají dvě performační polohy – částečně improvizovaný tanec a mluvené výstupy s přímým adresováním publika podobající se stand-upu. Performerka vystupuje nahá, její tělo je pomalované černými liniemi zvýrazňující jeho svalové kontury. V pohybu tělo doprovází rudá průhledná látka, se kterou si Teresa po celou dobu pohybových výstupů hraje, zve ji do vztahu a při svém prvním mluveném výstupu ji adresuje a uvádí do kontextu. Tato rekvizita na scéně vyvstává jako neustále zpřítomňovaná konceptuální metafora břemene vtěleného ženství. Někdy rudý závoj tělo v pohybu zcela zahaluje, nebo ho explicitně obnažuje. Látka něžně doprovází pohyb a působí jako nedílná součást tělesného organismu. V jiných případech je zdrojem bolesti, a stává se tak konfrontačním materiálem zakoušení tělesné organické formy.
Obnažená prezéntnost ženského těla na mě ve své jevištní fenomenalitě působila velmi silně. Tělo performerky, které reprezentuje širokou diverzitu ženských těl a ve své nahotě se vzpouzí současnému ideálu ženské krásy, ve mně vyvolávalo hluboké emoce a pocit sounáležitosti – její tělo je tělem všech žen.
Zaměřím-li se na mluvené scény, nemohu opomenout ambivalenci zvoleného žánru civilního stand-upu v kontrastu s obnaženým tancem. Důsledkem sloučení tance a komediálních promluv je pak dynamická oscilace mezi těmito póly a jejich harmonické propojování. V obou výrazových rovinách je Teresino tělo aktivním činitelem a stále na očích. V tanci se naopak promítá sebeironie, až brechtovský odstup od obvyklého seriózního vnímání výrazového tance na jevišti.
Scénografie Jasmin Wiesli je minimalistická, až nemocničně sterilní. Scénu tvoří kosočtvercová platforma evokující tvar vagíny. V oblasti jednoho ostrého cípu kosočtverce, v praxi obvyklého místa výskytu klitorisu, stojí váza s umělými rostlinami, které Vittucci používá k výkonu trestu sebemrskačství a na jejích zádech jsou pak viditelné rudé skvrny. Při sebetrýznění vydává falešné vzdechy typické pro pornoherečky při výkonu, čímž se celý obraz dostává do rovin subversivní ironie polehčující klasickou sémiotiku aktu nahé ženy v sebetrýzni. Tato sebedestruktivní aktivita nicméně v kontextu postavení ženy v tradičním křesťanském patriarchátu může znamenat kult cudné madony – ženy odsouzené k utrpení, ale paradoxně i očekávání, že se taková žena v posteli promění v kvalitní milenku. Právě Madona je ve většině křesťanských vyobrazení znázorněna jako oběť-matka odsouzená navždy trpět, jež se ovšem pro mateřství ušpinit pohlavním aktem. Žena je podle Vittucci právě v patriarchálním normativu obětí své vlastní ženskosti, měla by zůstat cudná, pečující a jemná jako panna, ale zároveň musí dosáhnout svého údělu stát se matkou. To bohužel vyžaduje znečištění jejího posvátného těla penetrací hymenu.
Žena byla vržena do světa jako oběť mýtu o sobě samé – stvořeného našimi muži, bratry a otci. Teresa Vittucci v neuvěřitelné síle vlastního příběhu a svého nahého nedokonalého ženského těla ve formálně originální performanci tento mýtus sebeironicky boří, a posouvá tak i hranice současného tance. Emancipuje a rehabilituje tak Pannu Marii, kult ženství a svou vlastní ženskost od misogynních nánosů vykonstruovaných patriarchátem a mužskou verzí ženského narativu.
- Teresa Vittucci – HATE ME TENDER: Solo for Future Feminism
- koncept a performance: Teresa Vittucci
- dramaturgická konzultace: Benjamin Egger, Veza Maria Fernandez, Rafal Pierzynski
- scénografie: Jasmin Wiesli, Teresa Vittucci
- produkční: Kira Koplin groundworkers
- produkce: OH DEAR Zürich
- koprodukce: Tanzhaus Zürich, Theaterspektakel Zürich
Premiéra v roce 2019, psáno z reprízy 17. května 2023 v rámci festivalu Divadelní Flora Olomouc 2023.
FOTO: archiv Teresy Vittucci
