…jednoduše tím, že nesplnila jeho očekávání. Tento šokující fakt jsme zjistili jednoho krásného jarního večera v zaplněném S-klubu, kde nám slovenský režisér a dramaturg Lukáš Brutovský představil novou inscenaci divadla v Martině Iokasté. Tato hodinu trvající důmyslná koláž proplétá antické a moderní prvky, které dohromady tvoří příběh o aroganci patriarchální společnosti a nebezpečí podceňování ženské síly.
Lukáš Brutovský, umělecký šéf Slovenského komorního divadla v Martině, v mezinárodní spolupráci s pražským Divadlem Komedie střídá mužský (Petr Konáš) a ženský (Jana Ol’hová) monolog vyprávějící o jednom Příběhu, jenž cestoval z šatní skříňky fitness centra přes prostor před branami antického města až na náměstí, kde se mu konečně dostane spravedlnosti. Ale vše má svůj čas a místo, tak co takhle vrátit příběh na startovní čáru?
Scéna je postavena do podoby obrovské „skluzavky“, šikmé plochy, která nahoře končí v malé otevřené
místnůstce se dvěma stoly na každé straně a věšákem na kabáty uprostřed. Na stolech jsou položeny mísy a štětce, na věšáku je zdánlivě nahodile pověšeno pár sádrových oválných předmětů. Tři postavy v saténových stříbrných teplákovkách s kapucemi leží na ploše, jedna z nich se zvedá, škrábe se nahoru a začíná pracovat. Po odkrytí masky vidíme, že je to Juraj Poliak, herec z divadla v Martině. Za zvuků antické flétny se zvedá druhá postava, schází dolů a odhaluje tvář. Je to Jana Ol’hová, zde však nemá danou konkrétní roli. Představuje pouze ženský princip, stejně jako Petr Konáš, poslední z herců na scéně. Brutovský na besedě po představení poznamenal, že mužský a ženský princip nevnímá v inscenaci jako nijak pevně usazené, a monology jsou tak genderově fluidní, Ol’hová by mohla bez překážek vést Konášův monolog a Konáš zase ten její. Tuto neukotvenost postav na konkrétní herce a jejich gender je možné chápat jako snahu Brutovského tematizovat v inscenaci nejrůznější internalizované stereotypy ohledně mužských a ženských rolí ve společnosti a každodenním životě, které se v ní rozhodl konfrontovat.
Inscenace stojí především na výkonech Ol’hové a Konáše, kteří svým mnohovrstevnatým herectvím bez problému udrží pozornost publika po celou dobu zhruba hodinového představení. Jana Ol’hová nás svým podmanivým chraplavým hlasem a nenucenou, přesto však zapálenou energií dokáže snadno zainteresovat do této feministické verze thébského mýtu. Petr Konáš jí svou energií zdatně sekunduje, když spolu s ní pobíhá, skáče a kutálí se po jevištní šikmě ve společných i individuálních fyzických akcích nebo živým, důrazným způsobem odříkává svůj díl monologických replik. Souhra obou partnerů z různých souborů je až překvapivě dokonalá, jejich napojení jeden na druhého perfektní.
V průběhu představení se oba herci střídají u Poliaka, který téměř celou dobu zůstává nahoře v místnosti a nemá žádné repliky, a pomáhají mu vyrábět sádrové předměty, které pak věší na věšák, aby nakonec ztvárnili lidský obličej. Mezi každou částí Příběhu se také na plochu promítá řecky a česky napsané jméno antické postavy, o které bude následovně řeč. Procházíme tak spolu s herci životem a osudem krále Oidipa a v jejich vyprávění jsou postupně zmíněny všechny postavy z jeho okolí, od Kréona až po Iokasté, i hlavní prvky příběhu jeho rodu. Mýtus zde potkává současnou misogynii, antičtí muži vedou zbytečnou válku jako na Ukrajině a současné postavy politiky a showbussinessu jsou… no, sami sebou. Město je v morovém lockdownu, který nápadně připomíná koronavirová opatření. Hádanka sfinx by nebyla zase tak tajemná, kdyby ji muži doopravdy poslouchali a nekoukali jí jen na prsa. Ženy protestující proti válce jsou rozehnány samopaly, zatímco Andrew Tate v povzdálí spokojeně odlétá na Pegasovi na jedno amerikáno s Donaldem Trumpem. A všechnu tu tragédii zapsali do historie muži pro muže a o mužích.
Iokasté uzavírá celý příběh na náměstí, kde proběhl onen neúspěšný protiválečný protest. Kletba se naplnila, její muž, který je zároveň jejím synem, zavraždil jejího prvního manžela a svého otce, načež spáchal sebevraždu, zbytek jejích synů se navzájem povraždil, protože si asi nebyli jisti svou maskulinitou nebo…? A Příběh čeká, co bude, a ona zvedá meč, a Miloš Zeman, Boris Kollár, Áres, Tate a všichni muži čekají, až se zabije… jenže meč nekončí v Iokasté, ale v Příběhu. „ZVRAT!“ zařval Příběh a pošel. V šoku si Kollár zadírá třísku, Tate padá z Pegase, Áres vylézá z vozu… Opravdu zvrat. Žena se nezachovala tak, jak se od ní čeká? Anarchie! Její cíl je však jen napsat nový, lidský příběh, kde nebudou ženy ani muži opomenuti a společnost se mentálně nezasekne v 19. století. A kdo jsme my, abychom jí to vyčítali?
- SLOVENSKÉ KOMORNÉ DIVADLO V MARTINĚ, DIVADLO KOMEDIE – Iokasté
- Režie a výběr hudby: Lukáš Brutovský
- Dramaturgie: Miro Dacho
- Dramaturgická spolupráce: Lenka Dombrovská
- Scéna: Pavel Borák
- Objekt na scéně: Juraj Poliak
- Výtvarná spolupráce: Michaela Poliaková
- Kostýmy: Zuzana Hudáková
- Videoprojekce: Matouš Ondra
- Choreografie: Martin Talaga
- Hrají: Jana Oľhová, Petr Konáš, Juraj Poliak
Premiéra 5. listopadu 2022 v Divadle Komedie, psáno z reprízy 18. května 2023 v rámci festivalu Divadelní Flora Olomouc.
FOTO: Braňo Konečný – Divadelní Flora
