Roku 2012 začínajícího francouzského spisovatele Édouarda Louise okradl, znásilnil a málem zavraždil atraktivní Alžířan Reda, kterého náhodně potkal na zpáteční cestě ze štědrovečerní večeře. Večer působil ideálně až do momentu, kdy se Eddie nad ránem odebral do sprchy a mezitím mu Reda odcizil telefon a iPad. Poté ho Reda se zbraní v ruce sexuálně zneužil.
Tuto noc z různých úhlů pohledu retrospektivně rekonstruuje autofikční román Dějiny násilí (2016) i jeho stejnojmenná divadelní adaptace pro Švandovo divadlo v režii Tomáše Loužného. Na rozdíl od emoční perspektivy, kterou zaujímá adaptace dalšího autorova románu Kdo zabil mého otce z Venuše ve Švehlovce v režii Jakuba Čermáka v podání souboru Depresivních dětí touží po penězích, Loužný podobně jako Louis zaujímá spíše sociologické hledisko a prozkoumává třaskavé téma hranic aktu znásilnění očima zástupců různých společenských skupin. Kde končí nabídka lásky a kde už začíná násilí? Jak blízký vztah můžeme mít k někomu, kdo nám ubližuje? Jaká je právní definice znásilnění a jak vypadá institucionální péče o jeho oběti?
Loužného adaptace je tematicky velmi aktuální a trefně reaguje na momentální klima ve veřejné debatě ve věci znásilnění. Bohužel samotné divadelní zpracování v několika ohledech pokulhává a paradoxně potvrzuje fakt, že ve správném a citlivém zacházení s tématem sexualizovaného násilí je naše mainstreamová umělecká reflexe takto závažných témat stále lehce pozadu.
V inscenaci vystupuje jen několik postav. Eddie (Oskar Hes), knižní alterego autora, který se snaží o převyprávění a terapeutickou rekonstrukci incidentu v prostoru prázdného vyleštěného bílého pokoje, v němž se scény osudového večera postupně vyjevují. Rekonstrukci událostí z pohledu oběti ale narušují interpretace dalších lidí, které klasicky celý příběh i osobu oběti devalvují a zpochybňují její důvěryhodnost. Do vyprávění tak vstupují posměšné názory a zlehčující komentáře Eddieho starší sestry Clary (Nataša Bednářová) a vtíravé otázky hereckého dua Marie Štípkové a Davida Punčocháře, které bohužel nepřesvědčivě ztělesňuje karikatury uniformovaných pracovníků policie a zdravotnické péče. Jejich archetypální ztvárnění, kromě obvyklého znevažování výpovědi oběti, zahrnují i příliš časté rasisticky předpojaté průpovídky vůči alžírskému původu pachatele Redy. Zoufalým, byť úsměvným paradoxem, je fakt, že Redu ve vší vážnosti a bez jakéhokoliv překvapení hraje herec bílé rasy. Jan Grundman, který s neměnným pronikavým svádivým pohledem oblečen v kožené motorkářské bundě s umělými kérkami na obličeji působí, z hlediska tématu a tvaru jevištní adaptace cizojazyčného románu, minimálně nepřesvědčivě až komicky.
Co se týče vizuality představení, nezklamal ani otravný typicky činoherní kostýmní exotismus, kterého si můžeme všimnout ve většině děl tuzemské činoherní adaptační produkce cizojazyčné literatury. Jsme v Paříži, tudíž postavy se na jevišti producírují v okázalých pruhovaných či přehnaně elegantních outfitech evokujících notoricky známou estetiku pařížské módy. Argumentem tvůrců pro výběr kýčovitých rádoby šik kostýmů je poukázání na fakt, že Clara a Eddie pochází z chudých vesnických poměrů a prahnou po pravé pařížské eleganci, ale kvůli svému původu ji neumí správně nosit.
Inscenace Dějiny násilí dokazuje, že v našem kontextu stále nejsme připraveni naložit s kontroverzními tématy se zaslouženým respektem a vážností. Stejně jako máme tendenci zlehčovat a ušklíbat se nad příběhy reálných obětí, tak se snažíme téma odlehčit i v živém umění, například skrze zaprášený rozpačitý humor průměrného činoherního divadla jako je právě třeba Švanďák. Paradox tkví v tom, že skrze humor v karikaturním vykreslení šablonovitých postav se inscenace snaží vážná témata zpřístupnit, a otevřít je tak pro širší a konzervativnější cílovou diváckou skupinu. Otázkou zůstává, zda Loužného umělecké zpracování má za cíl, podobně jako knižní pretexty, tvorbou transparentně angažovaného umění usilovat o společenskou transformaci, nebo naopak zůstává v neutrální zóně tuzemského trendu činoherního adaptování současných bestsellerů a opatrného, rozpačitého nakládání s otevíráním kontroverzních témat ve veřejné debatě.
- ŠVANDOVO DIVADLO – Dějiny násilí
- Adaptace a režie: Tomáš Loužný
- Dramaturgie: David Košťák
- Scéna: Petr Vítek
Kostýmy: Martin Chocholoušek- Hudba: Ivo Sedláček
- Asistentka režie a inspice: Blanka Popková
- Produkce: Tereza Marková
- Účinkující: Oskar Hes, Jan Grundman, Nataša Bednářová, Natálie Řehořová, Marie Štípková, David Punčochář, Ivo Sedláček, Filip Šebšajevič
Premiéra 12. února 2022 ve Švandově divadle, psáno z uvedení dne 21. května 2023 v rámci festivalu Divadelní Flora.
FOTO: Facebook Divadelní Flory
