Zřejmě málokdo by oponoval tvrzení, že komplikovaná politická situace v České republice za poslední léta si přímo říká o umělecké vyjádření – formou kritiky, satiry či kombinací obojího. Pražské divadlo Komedie přivezlo na olomouckou Divadelní Floru inscenaci, ve které však usiluje přece jen o něco víc než o pouhý komentář k momentální situaci. Herci, kteří jsou zároveň i spolutvůrci inscenace, vedeni volnou inspirací Machiavelliho Vladařem, totiž nabízejí nadčasový průřez politickou historií, a to nejen tou českou.
Vše začíná tradičně pojatou forbínou. Herci se divákům představují před zataženou oponou s odkazem na Občanské fórum. Činí tak rozpačitě, nejistě a překvapeni plným sálem lidí, podobně jako byli členové Občanského fóra. Nutno dodat, že mnozí z nich se angažovali bez dřívějších politických zkušeností a pochopitelně byli zaskočeni mocí, která se jim takřka ze dne na den dostala do rukou. Moc je ostatně tématem prolínajícím celou inscenaci.
Talentovaná režisérka Anna Klimešová, stále ještě studentka pražské DAMU, v duchu svého mládí hýří nápady a nespoutaností. Z Machiavelliho textu, který ostatně k doslovné divadelní realizaci nenabízí dostatek opěrných bodů, si vypůjčuje pouze rámcové teze a ty přetváří v dynamický, provokující a zneklidňující tvar. Nebojí se opulentnosti ani přehánění – na jevišti se nešetří umělou krví, přímými projevy násilí a výpravnými mocenskými symboly. Zářným příkladem budiž portrét jednoho z herců v nadživotní velikosti, kterému ostatní nejprve poníženě čistí body, aby jej vzápětí po jeho pádu hanobili házením syrových vajec. Není určitě náhoda, že se v inscenaci neobjeví žádná žena. Jako by přítomnost ryze mužské herecké sestavy měla naznačovat, že mechanismy spojené s dobýváním, rozdělováním a pozbýváním moci patří především do násilného, maskulinního světa, v němž je postavení žen spíše okrajové. A právě násilí se s mocenskými hrátkami pojí více než úzce.
Přestože je inscenace rozvíjena na půdorysu politického divadla, zachovává si překvapivou nestrannost a v názorovém komentáři konkrétních politiků či politických situací se vlastně téměř vůbec neangažuje. Během necelé hodiny a půl se pět herců promění do podoby (více či méně vážné a méně či více karikaturní) desítek vládců, diktátorů, politiků minulosti i současnosti. Vedle sebe tak může na jevišti koexistovat třeba Václav Havel a Marcus Aurelius. K přerodům mezi charaktery dochází často téměř nepozorovaně, jindy naopak zcela nápadně, jak si to zrovna žádá dramatický důraz na kontinuitu a provázanost hereckých obrazů.
Poselství inscenace je srozumitelné takřka z každého výstupu a představuje vlastně jakousi antitezi k Machiavelliho „návodu“, jak být úspěšným vládcem. Moc není závislá ani tak na jednotlivci a jeho schopnostech vládnout, jako spíše na principech dobra a zla. Podobně jako dobro a zlo, také moc existuje jako samostatná substance a mění se pouze způsoby jejího využití a její momentální vlastník. Je z hlediska dějin důležité, kdo ji má právě v tomto okamžiku? Na jevišti si ji herci opakovaně předávají nebo pomocí různých intrik násilně berou. Po čase začne být divákovi vlastně lhostejné, kdo právě vládne, kdo se vlády nově chápe nebo byl z trůnu násilně sesazen. Sleduje stále totéž opakující se v sériích variací. Herci nevyprávějí příběh, v němž by divák mohl následovat postavy a spoluprožívat s nimi dění na jevišti. S přibývající délkou za využití stále výraznějších jevištních prostředků demonstrují princip vládnutí v různých podobách, s různými přístupy, využívaný však vesměs lidmi krutými či ziskuchtivými.
Jako poněkud problematickým se může jevit závěr, jemuž předchází množství silných gradací, které působivost samotného finále zastiňují. Finále se tak jeví jako pouhé povšechné shrnutí všeho předešlého. Předešlá scéna, kdy herci sborově recitují doslovné pasáže z Machiavelliho textu, by byla zřejmě daleko vhodnějším a údernějším zakončením než sázka na jistotu v podobě výčtu jmen osobností, které byly v inscenaci zpodobněny i zkarikovány. Divákovi jako by se v závěru dostalo návodu nikoli k tomu, jak úspěšně vládnout, ale jak si vyložit to, co právě zhlédl. Přitom o inscenaci jako takové rozhodně nelze říci, že by diváka vodila za ručičku a naváděla jeho myšlenkový proud k jednoznačným východiskům.
Odvážné politické divadlo – tak by se dala inscenace Vladař v jednoduchosti shrnout. Odvážné ne tím, že by urputně tepalo do špiček současné politické scény, ale odhodlaností režisérky ukázat problematiku vládnutí ve své surové podstatě bez líbivého balastu. Právě absence sjednocujícího a divácky srozumitelného příběhu je nakonec tím, co inscenaci vyčleňuje z celé řádky jiných kusů, které si kladou za cíl dodat k otázce politického dění nějaký komentář. Zde komentářem nejsou informace či kritika, ale až jakési bytostné dusno vycházející ze vztahu vládnoucího a ovládaného.
- DIVADLO KOMEDIE PRAHA – Vladař
- Režie: Anna Klimešová
- Dramaturgie: Petr Erbes
- Dramaturgická spolupráce: Michal Zahálka
- Výprava: Klára Fleková
- Hudba: Michal Cáb
- Účinkují: Cyril Dobrý, Kryštof Krhovják, Štěpán Lustyk, Milan Vedral, Vojtěch Vondráček
- FOTO: archiv Divadelní Flory
Premiéra 16. března 2019 v divadle Komedie, psáno z uvedení dne 13. listopadu 2021 v rámci Divadelní Flory.
