Zpět na výpis článků

Divadelní Flora 2018: Performance a origami, jde to dohromady?

V rámci 22. ročníku Divadelní Flory vystoupila dne 13. 5.  se svou taneční performancí s názvem Enola Eliška Brtnická. Inspiračním zdrojem byly japonské estetické koncepty, příběh přeživších z Hirošimy a legenda o tisících jeřábech. Performance se odehrává v tmavém prostoru. Na začátku vidíme aktérku, jak skládá origami jeřáby, tuto činnost po chvíli ale opouští a přechází k tanečním figurám.  Celá inscenace je situována do černobílé, se kterou tak pracuje na výrazných kontrastech. Je také velmi lyrická a stojí na pocitech, náladě a atmosféře, jež dokresluje hudební doprovod skládající se z neutrální elektro hudby.

Příběh o přeživších z Hirošimy se z performance příliš vyčíst nedá, jedině hluboko v podtextu. Inscenace by díky choreografii pod určitým náhledem mohla vyznít jako oslava člověka o tom, jak se mění a vyvíjí. Aktérka je velmi nahrbená a zpočátku zabírá co nejmenší plochu. Postava tak působí skoro až dvojrozměrně, jelikož prochází vývojem, na jehož konci už napřímeně stojí. Proměna je znázorněna i převlékáním kostýmů. Počáteční černý trikot na konci nahrazuje bílá košile. Performerka využívá i několika rekvizit, jako jsou rýžovací kartáče, písek, role papíru, černá barva nebo hrazda, ta je ostatně velmi podstatnou součástí inscenace. Brtnické artistické figury jsou působivé a cvičení na hrazdě může nepatrně připomínat i tanec na šálách. Vrcholem inscenace je, když po rozvinutém papíře začne roztírat černou barvu, nejdříve spleteným copem, následně si vlasy rozpustí a barvu roztírá prakticky celým svým tělem. Výtvor je následně zavěšen na lana a visí zde do konce představení. Aktérka se pokouší znovu dostat na hrazdu, ale již to není možné bez pomoci, ovšem po kratších peripetiích to dokáže. V závěru je usazená, dosáhla svého cíle a vývoj je ukončen.

Jedná se o působivou inscenaci, která není příliš dynamická, spíše plyne, vytváří obrazy a kontrasty, zde je patrná inspirace japonskou estetikou. Energie představení neplyne z dění na jevišti, ale spíše z doprovodné hudby, která dotváří atmosféru. I když zde není příliš jasné téma, i tak vás inscenace do sebe vtáhne a obdivujete dovednosti Elišky Brtnické na hrazdě.


  • Koncept, choreografie, interpretace: Eliška Brtnická
  • Supervize:  Stéphanie N´Duhirahe
  • Hudba: Stanislav Abrahám
  • Kostým: Yumi Hayashi
  • Light design: Vlado Veleta, Vojtěch Brtnický

Premiéra inscenace 9. února 2016 v Nod v Praze, recenze psána z uvedení 13. května 2018 v rámci festivalu Divadelní Flora.

FOTO: Facebook Divadelní Flory

Poslední články autora

V předvečer Noci divadel Nezapomeňme

A kde byli bohové?

Kvalitní záchodový humor