Zpět na výpis článků

Divadelní Flora 2018: Eyolf, představení o dvou protichůdných stylech

Ibsenovo pozdní tvůrčí období, do kterého spadá rovněž méně uváděná hra Eyolf, se vyznačuje především kombinací reálných a symbolických motivů. Od striktního realismu představovaného například dramaty Domeček pro panenky či Přízraky jde o značný posun směrem k abstraktní poetice. Eyolf si však v sobě principy realismu a kruté, nepřátelské reality přece jen zachovává. Na rozdíl od jiných Ibsenových her je v něm patrný větší důraz na dialog a jeho obsahovou tíhu než na situační akci, proto je pro jevištní inscenátory bezesporu tvrdým oříškem.

Režisér Ivan Buraj uvedl Eyolfa se souborem brněnského HaDivadla na prknech Moravského divadla v rámci Divadelní Flory. V souladu s ibsenovským prostorovým minimalismem zvolil velice jednoduchou scénu, která dává vyniknout drsné lidské tragice a nerozptyluje divákovu pozornost. Vše začíná výstupem v uměle vytvořené místnosti, do které lze vidět pouze oknem a která je umístěna až do druhého plánu mizanscény. Herce, pohybující se v této místnosti, lze vidět pouze malým oknem, v němž se střídavě objevují výseky jejich těl. Od počátku je tedy patrná jistá odcizenost, ke které dochází nejen mezi charaktery dramatu, ale rovněž mezi herci a diváky. Protagonisté nerozehrávají situace před očima diváka, ale naopak jsou před ním ukrýváni a jsou mu oddalování. To koresponduje s obsahem hry, ve které se hrdinové uzavírají před světem a prožívají svá vlastní osobní traumata, aniž by dokázali koexistovat vzájemně mezi sebou.

K vyvrcholení odcizenosti jeviště a hlediště dochází ve chvíli, kdy společně s novými postavami přicházejí do umělé místnosti také kameramani s ručními kamerami. Ti začnou snímat herce a veškeré divadelní dění je v reálném čase promítáno na plátno. Tento bezesporu originální princip má na diváka dvojí efekt. Na jedné straně je zde unikátní možnost sledovat ryzí divadelní herectví optikou filmu, která nabízí množství prostředků (například detailní záběry), jež divadlo nikdy nabídnout nemůže. Na druhé straně se ale vkrádá do mysli otázka, zda jde pořád o divadlo v klasickém slova smyslu; zda se tímto čistě filmovým uchopením nevytrácí samotný duch jevištní akce či krása divadla jako takového.

Zajímavé je, že ve druhém a třetím dějství se tento filmový element zcela vytratí a dění se přesune před diváka do popředí jeviště. Představení se tedy od této chvíle diametrálně odlišuje a s první částí v rovině stylu úplně přestává korespondovat. Hrdinové truchlící nad smrtí malého Eyolfa vedou dlouhé dialogy, po scéně se příliš nepohybují a veskrze statická herecká akce má přenést na diváky pocit smutku z těžké ztráty. První polovinu hry, která je na rozdíl od posledních dvou dějství vystavěna situačně, paradoxně tvůrci dynamizují filmovými prostředky, aby v polovině druhé od dynamiky takřka úplně opustili a vypomohli si jen občasnými hudebními a zvukovými efekty či světelným střihem.

Hudba a zvuky jsou nicméně použity velice efektivně. Nejen po skončení výstupů, ale rovněž v samotném průběhu dialogů je útočeno na smysly diváka různými audiálními efekty, podprahovým pískáním či burácivými zvuky. Obsahový dopad jednotlivých replik je tedy o to intenzivnější.

Nelze opomenout herecký projev, který u všech zúčastněných koresponduje s pomalým tempem a truchlivou náladou inscenace. Herci si povětšinou vystačí s úspornými gesty a minimem pohybového projevu. Během kamerových záběrů pracují především s mimickými výrazovými prostředky.

Celkově vzato je třeba uznat, že se jedná o velice odvážnou inscenaci dnes už téměř neuváděné a ve své době nepřijaté Ibsenovy hry. Tvůrci s úspěchem usilují o multimediální propojení divadla a filmu, zároveň se však riskantně rozhodli dvě části inscenace stylově zcela odlišit, což může ve výsledku budit dojem jisté nesoudržnosti či dokonce nadbytečnosti oné filmově-divadelní metody.


  • HADIVADLO ‒ Eyolf
  • Autor: Henrik Ibsen
  • Překlad: František Fröhlich
  • Režie: Ivan Buraj
  • Výprava: Antonín Šilar, Ivan Buraj
  • Asistentka výpravy: Karolína Srpková
  • Dramaturgie: Matěj Nytra
  • Kamera: Matěj Nytra, David Matuška
  • Úprava hudby: Pavel V. Boika
  • Hráli: Matěj Nechvátal, Lucie Andělová, Agáta Kryštůfková, Jiří Miroslav Valůšek, Marie Ludvíková, Antonín Šitavanc

Premiéra 16. listopadu 2017, recenze psána z uvedení dne 17. května 2018 v rámci festivalu Divadelní Flora.

FOTO: Facebook Divadelní flory

Poslední články autora

Její pastorkyňa v Olomouci je věrná Janáčkovi

Být či nebýt sám?

Ernani v cirkusu