Zpět na výpis článků

Divadelná Nitra 2021: Něco nového v Nitře?

Slovenská Nitra prvního října ožila 30. ročníkem Mezinárodního festivalu Divadelná Nitra, který vzhledem k situaci okolo pandemie bohužel své zahraniční účinkující přivítal pouze online. Tento fakt byl na škodu, jelikož zahraničí program byl experimentálnější a živě by jistě přinesl zcela novou atmosféru a energii. V zastoupení domácích scén se program poněkud striktně držel konzervativních inscenací z kamenných divadel a nedal žádný prostor nezávislé scéně, a bohužel kvůli tomu neměl například zahraniční divák šanci vidět oba typy slovenské tvorby. Proti tomu zahraniční program byl mnohem agresivnější, inovativnější a také na klasické dílo otevřel divákovi nový pohled.

Páteční zahajovací večer bylo uvedeno představení Vojna a mír v dramatizaci E. Piscatora, A. Neumanna a G. Prüfera ze 30. let minulého století s autorskými prvky režiséra Mariána Amslera. V programu máme napsáno, že se režisér inscenace inspiroval zahraničními vlivy současného evropského divadla, jako je například live cinema, ale bohužel se zde jejich užití nevydařilo a působilo spíše zmatečně. Přesto je zapojení techniky a částečná digitalizace dobrým způsobem, jak přiblížit klasické dílo ruské literatury současnému divákovi.

V sobotu odpoledne byl na programu mezinárodní autorský pohybový projekt dětí a dospívajících Icarus, na kterém se podíleli inscenátoři ze Slovenska, České republiky a Francie. Večer byl ve velkém sále uveden Drotár v režii Lukáše Brutovského, který tematizoval národnostní otázku a otázku folklóru.

Zelená je tráva měla světovou premiéru v neděli odpoledne v Kulturním domu Párovského Háje. Do průběhu představení byli zapojeni samotní diváci, kteří pomocí speciálního zařízení hlasovali o otázkách z oblasti globálního oteplování, vegetariánství či třídění odpadu. Divák mohl seděl v prostoru, otáčet se či přecházet ze strany na stranu, a právě tato volnost během pozorování představení byla příjemným oživením programu. Inscenace otevřela v současnosti poměrně časté otázky ekologie a dopadu lidského chování na svět. Je však poměrně paradoxní, že se sice řešilo téma životního prostředí, ale museli jsme se na místo dopravit autobusem či jsme využívali plastová zařízení pro hlasování, která už pravděpodobně nebudou mít žádné další využit. Večer jsme se vrátili do Divadla Andreje Bagára na představení Borodáč alebo Tri sestry, které se věnovalo postavě Janka Borodáče a celkově historii slovenského profesionálního divadla.

Nový týden zahájila absolventská práce Kateřiny Quisové Lebensraum, kterou na VŠMU vytvořila společně se svými spolužáky. Zabývají se zde otázkou viny Němců za druhé světové války a teoretickým navrácením všech židů zpět do Německa na základě fiktivní výzvy německé kancléřky. Hned poté proběhlo promítání Očitého svědka, autorského filmu Jiřího Havelky, který vznikl v Národním divadle v Praze. Vrátili jsme se k tématu druhé světové války, konkrétně k masakru na Švédských šancích. Východiskem textu se staly reálné výpovědi svědků a formální jednoduchost zvolené filmové metody ve mně zanechala velmi silný dojem.

Den poté, v úterý 5. 10., byl na programu Čepiec, který je dramatizací prozaického debutu Kataríny Kucbelové. Hlavní hrdinka se vydává do malé obce na Slovensku, kde se chce naučit šít tradiční čepec a prozkoumává, jak funguje zdejší komunita. Jak se chovají zdejší lidé k Romům? Jak se staví k tradicím? Jaký je rozdíl mezi lidmi z velkého města a těmi z malého? Režisér Peter Palik velmi jemně zpracoval všechny tyto otázky a zároveň zobrazil důležitost, ale i problematiku tradic a folklóru.

Poslední den nás čekaly dvě zahraniční produkce – Necropolis, na níž se podíleli tvůrci z Izraele, Běloruska a Francie, a poté záznam tanečního představení Síť z Francie. Obě projekce se zabývaly problematikou uprchlíků. V Necropolis se hlavním hrdinům nepodařilo přežít cestu do Evropy nebo zemřeli záhy po překročení jejích hranic. Pomocí ZOOM a Google Earth nám tvůrci přiblížili, jak funguje identifikace zatím neoznačených hrobů. Následně jsme se přesunuli na promítání záznamu představení Síť, kde se hlavní hrdinky do Evropy dostaly, ale nenašly v ní svůj domov a musely se vyrovnávat s výraznou rozdílností kultur. Tato taneční performance ve mně zprvu vyvolala velký pocit něhy, posléze se však dostavil také pocit bezmoci, způsobené závažností tématu. Nakonec všeobecně vládlo nadšení z výkonů a zpracování, a tím byl skvěle uzavřen celý festival.

Festival naštěstí zvládl všechna koronavirová opatření a konal se i přes zhoršující se pandemickou situaci. Domácí program kompletně pokryl inscenace z kamenných divadel, zároveň bylo na škodu, že nám nenabídl více z nezávislé scény. Seznámili jsme se s tradicemi a národními dějinami Slovenska, ale určitě by nevadilo více experimentovat nejen v zahraničním programu.


FOTO: archiv Slovenského národního divadla, Státního divadla Košice, Divadla Jozefa Gregora Tajovského

Poslední články autora

Borodáč alebo Tri sestry alebo niečo alebo nič?