Začal první den festivalu Na cestě a my jsme měli možnost zhlédnout už dvě představení. Obě byla prezentována souborem Slezské univerzity Přeseděla jsem si nohu, “Projekt3jsou3“, což je autorský projekt studentů, který je podporován finančním grantem agentury DILIA. V rámci projektu jsou realizovány tři inscenace, které doposud nebyly divadelně uvedeny. První z inscenací nesla název Hra o páté.
Díky brácho, že tě mám! je druhou inscenací tohoto projektu. Jedná se o komedii Miroslava Oupice, absolventa Vysoké školy ekonomické v Praze, který navštěvoval kurzy Tvůrčího psaní. Je autorem beletrií, naučných knížek pro děti, ale píše také divadelní texty. Ve svých hrách, jako je tato, ale i v mnoha dalších (Co bychom neudělali pro hlavu naší rodiny, Hledáme milence, zn. spěchá! atd.) se věnuje především mezilidským vztahům, ve kterých nastávají nečekané dějové zvraty a zápletky, díky kterým je vytvářen Oupicův osobitý a originální humor.
Režie se zde ujala studentka Kulturní dramaturgie na Slezské univerzitě Lucie Linhartová. Ta celou hru pojala jako inscenované čtení pro nevidomé. Pro nás v hledišti to bylo velkým překvapením, jelikož jsme očekávali klasicky hranou inscenaci. Byli jsme tedy vyzváni, abychom měli po celou dobu oči zavřené a zážitek z této hry si vychutnávali pouze jako posluchači. Ovšem nedalo mi to a oči jsem měla po celou dobu otevřené. Už jen proto, že mít je celých šedesát minut zavřené, usnula bych. Přece jenom, když vám někdo v zhasnutém divadle předčítá, únava může přijít rychleji, než si myslíte.
Děj nás zanesl do života mladých lidí, Petra a Kristýny, kteří se právě seznámili a my máme možnost naslouchat, jak se jejich vztah vyvíjí. Všechno by nejspíš probíhalo normálně, kdyby oba z hlavních hrdinů neměli sourozence dvojče, které bylo k nerozeznání stejné. Petr má o pár minut staršího, přitroublého bratra Pavla a Kristýna má sestru Karolínu. Tyto vztahy se najednou začnou vzájemně a nekontrolovatelně proplétat, což pořádně zamotá celým příběhem, který ale díky tomu získává šťávu a švih.
Jedná se o komedii záměn, takže v jistých obrazech mohl být člověk i dosti zmaten. Nejen že v tomto podání ženské role četli muži, ale dva hlavní herci četli zároveň také repliky svých sourozenců dvojčat. Pokud se tudíž dobře nezaměnil hlas, nepřišla větší dynamika v řeči nebo nebyla pozměněna intonace, měli jsme co dělat, abychom v tom neměli ještě větší chaos. Hra byla sama o sobě zábavná, ale v určitých chvílích až příliš nabitá informacemi a občas i zbytečnými vstupy, které ani neposouvaly děj.
Při inscenovaném čtení herci seděli na jevišti kolem stolu, občas někteří odešli, zase se vrátili, ve svých pauzách jedli a pili a občas do toho četli. Po celý čas na ně shora bylo nasvíceno červené světlo, které dodávalo hře atmosféru rozhlasového studia. Uvnitř nás to zároveň mohlo evokovat (právě díky červené barvě) zamilovanost nebo chtíč, jenž byl ve hře také dost zmiňován, už jen kvůli samotnému tématu hry – nalezení toho “správného“ partnera. Ovšem i uvědomění si, že někdy je opravdu potřeba být v pravý čas na správném místě.
Inscenované čtení mě bavilo zhruba do své první třetiny, poté jsem očekávala od herců trochu více kreativity a především to, že se do děje zapojí samotným hraním. Protože přece jen, sál byl nabitý a my očekávali něco “pro oko“. Mám za to, že čtení by mělo smysl, i kdyby na jevišti probíhala nějaká herecká akce. Sice jsme poslouchali zajímavý příběh, nicméně ten mohl být ze strany herců/čtenářů místy oživen. I když hlavní hrdinové přidávali u čtení všelijaké grimasy pro zpestření, nestačilo to k tomu, aby si po celou dobu představení udrželi divákovu pozornost.
Scéna tak bohužel jen zbytečně ležela ladem. Chápu, že u inscenovaného čtení není třeba více využívat prostor kolem sebe, ale to už zase navazuji na to, co jsem před chvílí zmiňovala: a to větší akčnost ze strany herců a režisérky. Je pravda, že během předčítání bylo použito pár rekvizit, jako zapálená cigareta nebo sprej rozprášený do prostoru. Tím jsme zapojili i jiné smysly, ale podle mě by neuškodilo, kdyby alespoň jedna scéna či obraz byl sehrán nebo jen malinko naznačen. Tím by se využil prázdný prostor na jevišti a hned by to celou komedii a scénu oživilo.
Hru četlo pět studentů-herců, z toho pouze jedna dívka v roli vypravěče. Byli oděni do civilního oblečení, kostýmní složka tak byla vypuštěna. Své čtení hojně doprovázeli mimikou a všemi možnými témbry, které byly v jejich hlasových silách. To napomáhalo tomu, abychom se ve hře zcela neztratili. Podstatnou složkou inscenovaného čtení byla hudba. Díky jedné melodii, která proplouvala stále dokola celým příběhem, jsme mohli rozpoznávat, že nastává nový obraz. Nesmím opomenout ani režisérkou pouštěný nahraný divácký smích, který byl záměrně pouštěn ve chvílích, ve kterých se to nejméně hodilo.
Přes všechny mé „výtky“ jsem se dobře bavila. Z divadla jsem nakonec odcházela v dobrém rozpoložení a s pocitem, že se mi příběh i čtenářské výkony moc líbili. Byl to pro mne opět zajímavý způsob, jak mohu nahlížet na divadlo, nebo mu spíše naslouchat?
Foto: Martin Kůs
