V březnu tohoto roku oslaví inscenace Racek z Dejvického divadla šesté výročí od premiéry. I přesto jsou představení beznadějně vyprodaná a diváků stále neubývá. Je ale zájem veřejnosti o tuto inscenaci oprávněný?
Racek se, stejně jako další dramata od A. P. Čechova, vyznačuje především svou bezdějovostí. Není zde hlavní postavy a lásku potkáme bezmála v každém okamžiku hry. Jen jednou ale dojde k opětovanému vzplanutí, ve všech ostatních momentech se postavy i jejich pocity jen míjejí. Každý má své motivy a cíle, za kterými si jde navzdory ostatním. Tak jak tomu bývá i v životě. Čechov napsal hru, kde proti sobě i vedle sebe stojí lidé – opravdoví lidé se svými starostmi, touhami, pýchou a egoismem. A to se Dejvickému divadlu povedlo bravurně zobrazit.
Herecké výkony snad nemusím zmiňovat. Dejvické divadlo má tuto laťku posazenou velmi vysoko a nevypadá to, že by měla klesat. V hlavních rolích vystupuje Ivan Trojan jako Trigorin a Klára Melíšková coby Arkadinová, velká herečka a Treplevova matka. Velkou poklonu skládám všem hercům „menších“ rolí, protože to jsou hlavně oni, kdo vytváří napětí a celkový dojem. Nejde přehlédnout vynikající zobrazení Máši v podání Lenky Krobotové. Zásluhou režiséra Michala Vajdičky jsou všechny postavy přesně takové, jak je Čechov napsal. Dejvičtí zkrátka vystihli přesnou podstatu jeho postav.
Děj se odehrává prakticky v jediné místnosti starého domu, ze začátku plného obrazů. Jak plyne čas, na stěnách zbydou jen šmouhy po obrazech, které se postupně ztrácejí. I když celé toto scénografické řešení je pro mě jako pro diváka malinko prvoplánové, fungovalo skvěle. Jako metaforu k mizejícím obrazům si může člověk přestavit cokoliv – štěstí i lásku ztrácející se ze života postav; nebo čas, který plyne velmi rychle a ani si neuvědomíme, že nám už třeba dávno vyprchal.
Inscenace postrádá jakoukoliv aktivní práci se světlem. Napřed mi to připadalo jako nevyužitý potenciál, poté jsem si ale uvědomila, že je to právě to, co u diváka vyvolává dojem každodenního života. Některé kostýmy (Katarína Hollá) navozují nostalgii starých časů a výborně sedí k vlastnostem daných postav. Zatímco ostatní, více moderní, kontrastují s velkým starým domem, ve kterém se pohybujeme.
Představení trvá něco málo přes tři hodiny a zabavit diváka na tak dlouho je samo o sobě oříšek i když uvádíte něco „akčnějšího“ než lyrické drama. Přestože jsem s tímto Čechovovým dramatem velmi dobře seznámena, Dejvické divadlo pro mě dokázalo objevit spoustu nových významů i vtipů, které jsem předtím neviděla. Zároveň zachovalo všechno důležité a předalo divákovi tu správnou myšlenku. Zkrátka bych celé představení popsala anglickým výrazem „all inclusive“.
- DEJVICKÉ DIVADLO – Racek
- Překlad: Leoš Suchařípa
- Režie: Michal Vajdička
- Dramaturgie: Daniel Majling, Eva Suková
- Scéna: Pavol Andraško
- Kostýmy: Katarína Hollá
- Hudba: Marián Čekovský
- Hrají: Klára Melíšková, Jaroslav Plesl, Veronika Khek Kubařová, Ivan Trojan, Miroslav Krobot, Hynek Čermák/Tomáš Jeřábek, Lenka Krobotová, Václav Neužil, Zdeňka Žádníková/Simona Babčáková, Pavel Šimčík
Premiéra 21. března 2013, psáno z uvedení 13. ledna 2019.
FOTO: Hynek Glos
