Unikátní brněnský festival Expozice nové hudby letos nabídl exkluzivní zážitek, ve vodojemu na Žlutém kopci proběhl koncert šitý na míru tomuto prostoru Communicating vessels.
Nedávno zrekonstruované vodojemy na brněnském Žlutém kopci jsou populární atrakcí a mimo Expozici je prostor v rámci projektu VodojeMyArt k dispozici různým uměleckým záměrům. Koncert Communicating vessels, tedy „propojené nádoby“, se odehrál v nejmladším ze tří historických vodojemů. Tato architektonická struktura z roku 1917 se skládá ze dvou betonových nádrží, dnes suchých hal, které jsou propojené malým průchodem. Objem vody, kterou tato stavba dokázala v době svého užívání pojmout, je 15 milionů litrů. Podzemní hala, která díky mohutnému podpěrnému sloupořadí připomíná tolkienovskou fantastickou síň dolního města nebo sluj krále hor, nebyla překvapivě ani příliš chladná, ani vlhká. Řady betonových pilířů jsou v ní seřazené za sebou a symetricky rozložené po prostoru tak, že je vizuálně možné sledovat vždy jen jednu řadu na šířku a jednu řadu na délku haly. Toto „scénické“ uspořádání tak sice umožňuje vše slyšet, pro vizuální vjem je ale nutné neustále cestovat po prostoru. V méně intenzivních momentech koncertu tak bylo kromě samotné hudby slyšet i veškeré šoupání podpatků, kýchání nebo i šepot publika. Prostor má totiž neobyčejnou schopnost dlouhotrvající ozvěny, která trvá několik dlouhých desítek vteřin. I proto bylo u vstupu diváctvu dopředu důrazně řečeno, že je zakázáno mezi jednotlivými skladbami tleskat.
Vystupujícími byla smíšená pětice hudebníků převážně se zabývajících experimentální hudbou, improvizací nebo performancí obecně. Na bicí nástroje, pilu, gong a množství dalších atypických předmětů hrála Kristýna Švihálková, jež byla staticky situována ve středu haly. Experimentovala s utlumováním rezonujících předmětů, nořila je například částečně do vody. Na saxofony hráli Radim Hanousek a Michal Wróblewski, na elektrické kytary pak František Chaloupka a Ian Mikyska. Jako doplňující hudební nástroje byly využity předměty, které nejsou na hudebních koncertech zcela běžné. Součástí akustického zážitku totiž byly i zvuky šustění igelitu, foukání do lahví od piva, nafukování balonků a jeho prasknutí špendlíkem, chrastění rýží v plechovce a podobné ruchy běžné v každodenním životě.
V průběhu představení se prostorové pozice jednotlivých hudebníků několikrát pozměnily, stejně tak diváci neustále aktivně migrovali za lepším výhledem či poslechem. Často se však lidé shlukovali ve středu hracího prostoru kolem perkusí, vizuálně i co do akce asi nejpoutavější skupiny nástrojů, což naznačuje, že návštěvníci vnímali událost z větší míry jako podívanou než jako hudební zážitek.
Představení bylo totiž založeno především na komunikaci. Hudebníci vzájemně reagovali na zvukové podněty, které k nim přicházely odrazem ze všech směrů. Vzniká tak přeneseně i doslova takzvaný efekt komnaty ozvěn (echo chamber), kdy jsou původní zvuky odráženy a zmnožovány neustálým doplňováním o nové. Pokřivené tóny, které se od stěny odrazily už vícekrát, neustále zavdávaly nové podněty pro produkci dalších zvuků ze strany hudebníků. Šlo tak sledovat fascinující sebereferenční dialog mezi už zcela zkreslenými a na ně reagujícími akustickými podněty. Efektem této nekonečné spirály odpovědí na simulakra jednoho původního podnětu je překvapivě harmonické propojení v jeden ohromující celospektrální klastr.
Z různých míst bylo přitom možné získat různé zážitky. Ozvěny odlišných výšek tónů nástrojů jsou totiž slyšet různě dlouho a také spolu různě interferují v prostoru a čase. Proto je individuální zkušenost z koncertu pro každého z diváků různá, neboť každý z nich se nejen nachází v jiné konstelaci vzhledem k prostoru, ale také je jinak vysoký a má jiný tvar sluchového ústrojí ‒ to vše jsou proměnné, jež hrají ve výsledném zakoušení díla důležitou roli. Málokterý divák odhalil, že je možné poslouchat koncert i z vedlejší haly, kam se akustické vlnění dostávalo jen otvorem o rozměru dveří. V této druhé hale vodojemu zvuk rezonoval zase jinými způsoby a dal tak vzniknout novým, ještě originálu vzdálenějším ozvukům. Na poslední skladbu se Kristýna Švihálková do této místnosti přesunula a hrála zde, zatímco zbytek hudebníků zůstal s diváky. Ozvěny přicházející z vedlejšího vodojemu tak bez možnosti vizuální kontroly, kde a jakými nástroji vlastně ruch vzniká, dodal koncertnímu finále silnou emoci neurčitosti a tajemna.
Během představení přichází myšlenka, že lidé samotní nejen neustále mimoděk ruchy vydávají, ale do jisté míry je i musí pohlcovat či alespoň tlumit. V jakém počtu se těla v teplých podzimních kabátech, která obklopují hudebníky, chovají jako absorpční tlumiče zvuku? Od jakého momentu začne být znatelná hustota a rozestavení diváků kolem hudebníků? Jak již bylo zmíněno výše, opět je zde klíčová prchavá konstelace diváctva. I pokud by z hlediska akustického měl být tento faktor zanedbatelný, z hlediska performativity je přeci jen důležitým pro finální podobu každého jednotlivého efemérního momentu tohoto představení. Ať už právě z důvodu akustických, nebo z důvodů bezpečnostních tuto moji soukromou teorii podporuje i fakt, že bylo z důvodu vyprodanosti večera přidáno ještě jedno představení, i když hala vodojemu nebyla z daleka plná diváků.
Experimentální koncert Communicating vessels byl specifický nepředvídatelností a efemérností zvuků, jež v jeho průběhu zaznívaly, stejně jako své atmosféry. Velmi specifický prostor spolu s citlivou hudební dramaturgií vytvářejí moment unikátního akustického setkání právě mezi prostorem, performery a diváctvem. Nezáměrný hluk vydávaný diváky se nikdy nestal tak neúnosným, aby doopravdy narušil průběh představení, naopak jej zpestřoval. Festival Expozice nové hudby organizovaný Filharmonií Brno je určitě událostí, kde si i divadelníci najdou svou fascinaci.
Autor je studentem 2. ročníku magisterského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií a programu Kulturní antropologie na Katedře sociologie, andragogiky a kulturní antropologie Univerzity Palackého v Olomouci.
- EXPOZICE NOVÉ HUDBY – Communicating Vessels
- Účinkují: Radim Hanousek, Michal Wróblewski, František Chaloupka, Ian Mikyska, Kristýna Švihálková
Premiéra 17. října 2024 ve 3. vodojemu Žlutý kopec, psáno z premiéry.
FOTO: Vovojem na Žlutém kopci při festivalu PROTOTYP, autor: Roman Mifek, Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0
