Už pár minut po začátku představení mi v hlavě naskakovalo několik otázek. O co vlastně jde? Co to jsou za lidi? A kde to jsme? Ani na konci jsem si na ně však nedokázala zcela odpovědět. Začátkem jsme najednou vpadli mezi lidi, nad nimiž visí nějaký problém. Vzpomínka z minulosti. Ale dlouho nebylo zcela jasné, kdo je kdo a co s tím má vlastně společného. Stále častěji v Národním divadle moravskoslezském pozoruji, že starší generaci herců výrazně překonává tu mladší. Vypadá to, jako by někteří zkušení a dlouholetí herci stále více přecházeli ke strnulosti, ať už v pohybu nebo mluvě a tím zakrývali motivace i psychiku svých postav. Zřejmě i kvůli tomu bylo mnohdy tak obtížné zorientovat se v situacích a poskládat si z nich potřebný příběh. To způsobilo to, že představení mnohdy působilo velmi únavně. A někteří diváci toho byli jasným důkazem. Oživení přišlo až v druhé části představení, kdy jsme se dostali do pokoje v léčebně. Ruda, který je zde na léčení, nacvičuje s dalšími chovanci představení pro svého otce. Chce jemu a profesoru Liberému, jehož minulost také není čistá, pyká za ni však neustále uvnitř sebe, předvést jejich vinu. Jako inspirace mu posloužil Hamlet. Na konci jej ale opět čekalo jen otcovo mlčení.
Hlavní roli, mladíka Rudyho Gootheina, ztvárnil Igor Orozovič. Svou náročnou postavu zvládal vykreslit velmi citlivě a přirozeně. Právě na Rudym bylo nejvíce pozorovatelné psychické rozpoložení a jeho vnitřní svět, což k orientaci velmi pomáhalo. Druhou postavou, která prožívá něco podobného jako Rudy, byla Irma, v podání Petry Lorencové. Její podání Irmy mě však velmi odrazovalo, působila jako velice nevyrovnaná osoba utápějící se v hlubokých depresích s podivnými reakcemi. Určitá dávka tohoto rozpoložení je sice u této postavy nutná, vždyť zjišťuje, že její dosavadní život byl velká lež a hledá sama sebe, ale v tomto případě už toho bylo opravdu příliš moc.
Celá scéna byla sestavena v minimalistickém duchu a laděna do světlých odstínů. Posuvné stěny ji rozdělovaly na tři variabilní hrací prostory, v nich se postupně prostřídaly byty, pracovny, pokoj v léčebně i terasa. Výraznějších barevných prvků bylo opravdu minimum. Pouze v podobě zelené tůje a zrzavých vlasů paní Liberéové a dvou scén nasvětlených zeleným a růžovým světlem. Ponurou atmosféru dokreslovala také hudba Vladimíra Franze, která byla provedena velmi decentně, sotva postřehnutelně. Výrazně se ozvala jen píseň Sag mir, wo die Blumen zpívaná Marlene Dietrichovou. Smrtihlav je tedy příběh o vyrovnání se z minulostí. I my můžeme mít v rodině podobný příběh, který zůstává skryt a na nás je, jak se k tomu postavíme. Svůj význam tedy tato inscenace rozhodně má, ale slušelo by jí trochu záživnější ztvárnění.
Národní divadlo moravskoslezské: Martin Walser – Smrtihlav. Překlad: Jiří Stach, inscenační úprava: Klára Špičková, režie: Peter Gábor, dramaturgie: Klára Špičková, Marek Pivovar, scéna: David Bazika, kostýmy: Katarína Holková, odborná spolupráce: MUDr. Jaroslav Matýs
Česká premiéra 2. února 2013 v Divadle Antonína Dvořáka. Psáno z reprízy 28. listopadu 2013.
Foto: Radovan Šťastný
