Dne 10. listopadu proběhla v Olomouci pod záštitou Teatrologické společnosti a Katedry divadelních, filmových a mediálních studií FF UP konference na téma Česká divadelní historiografie na rozcestí? Svým tématem měla navázat na březnovou konferenci, která se týkala situace teatrologického výzkumu a která také vybízela k promyšlenému a koncepčnímu řešení tohoto problému. A právě zde měl být prostor pro další debatu. Dopolední blok řídila docentka Tatiana Lazorčáková (Katedra divadelních, filmových a mediálních studií FF UP Olomouc).
Svou účast a příspěvek na konferenci přislíbili Jan Císař (Katedra teorie a kritiky, DAMU Praha), Alena Jakubcová (Institut umění – Divadelní ústav/Kabinet pro studium českého divadla), Margita Havlíčková (Katedra divadelních studií FF MU Brno) a Jiří Štefanides (Katedra filmových, divadelních a mediálních studií UP Olomouc). Bohužel ihned v úvodu byla omluvena neúčast profesora Císaře, který se kvůli nemoci nemohl dnešní debaty zúčastnit. Přestože nemohlo být prezentováno jeho téma Změna paradigmatu české divadelní historiografie, Alena Jakubcová se snažila na tento pomyslný příspěvek navázat. Ve své promluvě, která se zaměřovala na Zkušenosti a perspektivy Kabinetu pro studium českého divadla – kolik podob může mít rok 2012, nastínila fungování Kabinetu po roce 1993, kdy byl exkomunikován z Akademie věd. „Z kabinetu i z dokumentace zbyly po roce 1993 už jen trosky.“ Přesto však poukázala na to, že je Kabinet stále aktivní (Divadelní revue, slovníkové svazky, eseje, kritiky a analýzy), pro své přežití však potřebuje zasvěcené nástupce, kteří by byli zapáleni pro věc. Jako závěr navrhuje virtuální ústav pro divadelní vědu.
Dalším přednášejícím byla docentka Margita Havlíčková, která ve svém příspěvku K organizaci a institucionalizaci dalšího teatrologického výzkumu poukázala především na problém financování, které je mnohdy v rukou úředníků z ministerstva, kteří nepovažují teatrologický výzkum za primárně zaměřený na uplatnění v praxi, čímž nesplňuje požadavky základního výzkumu tak, jak je definován zákonem (zákon č. 130/2002 Sb., §2, odst. 1a). Dále upozornila na nevydařený krok spojení Institutu umění a Divadelního ústavu, proto požaduje pro Kabinet pro studium českého divadla „takovou míru autonomie, která by umožnila samostatné rozhodování prostřednictvím vlastního odborného vedení. (…) Je naším úkolem vrátit Divadelnímu ústavu a Kabinetu primární postavení, které mu právem náleží.“ V následné diskuzi bylo poukázáno na špatnou ekonomickou situaci a tudíž i problém s financováním (Alena Jakubcová) a všeobecně i na princip financování vědy a výzkumu, který je postaven na grantech (Jaroslav Blecha, Moravské zemské muzeum Brno).
Dopolední blok byl zakončen příspěvkem docenta Jiřího Štefanidese, který se ptal, zda Najdeme pevný bod? Svůj příspěvek rozdělil do dvou hlavních okruhů: v tom prvním se zabýval postavením Kabinetu pro studium českého divadla v oboru dějin divadla v ČR. Podle něj je nejistá situace Kabinetu projevem „vleklé krize institucionálního zajištění celého oboru. Do krize patří i neexistence Národního divadelního muzea.“ O tom, že není něco v pořádku, svědčí prý i to, že byl Kabinet vyloučen z Akademie věd. V druhém okruhu poukázal na to, že když František Černý zakládal Kabinet, mělo pracoviště jasný úkol, a to napsat Dějiny českého divadla. Přestože byla napsána Česká divadelní encyklopedie a Cesty českého amatérského divadla („Oba projekty se v našich podmínkách rovnají malému zázraku“), tak se jedná pouze „o část dluhů, které v základním výzkumu máme“. Následně nastolil hlavní témata, která ještě čekají na svá probádání: dějiny německojazyčného divadla na našem území, divadlo v období socialismu, české divadelní společnosti, dějiny měšťanského ochotnického divadla na Moravě aj.
Svůj příspěvek ukončil několika otázkami: „Budeme divadelněhistorický výzkum s ohledem na omezený okruh odborníků, který u nás je, centralizovat na jednom pracovišti, nebo se naopak pokusíme o budování několika regionálních pracovišť s jednou centrální institucí? (…) Potřebujeme, a chceme napsat syntetické dějiny divadelní kultury v ČR? (…) Pokusíme se formulovat požadavek nového institucionálního zajištění české divadelní historiografie, aby obor byl životaschopný a produktivní? (…)“ Na závěr docent Štefanides vyzval přítomné, aby se snažili „najít ten příslovečný bod ve vesmíru, který umožňuje pohnout planetami“.
Následná debata byla otevřena docentkou Tatianou Lazorčákovou, která upozornila na to, že Jiří Štefanides pojmenoval jako jediný pravým jménem to, co se s divadelním oborem děje – a to probíhající krize. David Drozd (Katedra divadelních studií FF MU) nadhodil, zda by nebylo vhodné znovu začít vysvětlovat smysl oboru, ale jazykem této společnosti. Je třeba přijít na to, jak nefungovat jako uzavřená komunita.
Odpolední blok byl vyhrazen diskuzi, která se měla pohybovat ve dvou tematických okruzích: současný stav české teatrologie a možnosti a realizace výzkumu. Jako první vystoupil Hanuš Jordán (Národní muzeum), který ve svém příspěvku prezentoval poslední úspěchy Národního muzea v oblasti divadla. Především upozornil na dostupnost fondů (cedule, plakáty, tisky, v dohledné době budou dostupné i rukopisy, fotografie, loutky a scénografické návrhy), které se po rekonstrukci přesunuly do Terezína. Lenka Šaldová (divadelní oddělení Národního muzea) reagovala na příspěvek docenta Jiřího Štefanidese i Margity Havlíčkové, kteří se vyjádřili k nevýhodné pozici umístění sbírek (mimo Prahu), tím, že v Terezíně jsou vytvořeny ideální podmínky pro tyto fondy. Nadále se vyjádřila k možnostem výzkumu, který je velmi omezen tím, že Národní muzeum se věnuje z větší části sbírkám, a proto není na výzkum čas ani finanční prostředky. Docent Štefanides nadhodil otázku, zda je divadelní oddělení NM v Praze dotováno odpovídajícím způsobem pracovními úvazky. Lenka Šaldová, přestože souhlasí s nedostatkem pracovních úvazků, upozorňuje na to, že i ve čtyřech a půl úvazcích bylo během tří let zpřístupněno velké množství materiálů. A dodává, že „máme zázemí, ve kterém lze účelně zkoumat divadlo“. Hanuš Jordán se následně znovu vrátil k tématu zřízení divadelního muzea, které by však muselo být podporováno státem. (Jako příklad toho, jak může dopadnout muzeum nepodporované státem, uvádí Muzeum amatérského divadla v Miletíně u Hořic.)
Další platformu pro diskuzi vytvořil Jaroslav Blecha (Moravské zemské muzeum Brno). MZM Brno je od 1. ledna 2010 výzkumnou organizací Ministerstva kultury ČR, má 15 odborných oddělení, přičemž divadelní oddělení je jedno z nejmenších. Uvedl, že z grantových peněz (přes dvě stě tisíc), které získali, by chtěli zaměstnat na částečné úvazky studenty a čerstvé absolventy teatrologie, kteří by se mohli podílet na výzkumu. Také uvedl, že MZM plánuje výstavbu centrálních depozitářů na zelené louce. Následnou diskuzi nadhodil docent Jiří Štefanides otázkou, zda je technicky a personálně zajištěna dokumentace současného divadla, která je klíčová. Po příspěvku Jaroslava Blechy a Lenky Šaldové se dospělo k závěru, že technické zajištění je, ale chybí personální zajištění. Sylva Pracná (Slezské zemské muzeum) nato sdělila, že technické vybavení ve SZM sice je, ale zastaralé.
Ondřej Svoboda (Divadelní ústav) upozornil na to, že DÚ nedávno zpřístupnil asi 130 000 fotografií z 12 000 inscenací, spolu se 14 tisíci scénografických návrhů. Hanuš Jordán reagoval v souvislosti na zmíněnou databázi fotografií tím, že zde nastává velký problém se zveřejňováním děl (práva k předmětu, autorská práva fotografů, práva osob, které jsou na fotografiích zobrazovány aj.).
Poslední velkou diskuzi otevřel David Drozd. Navrhl, že by se měly zmapovat mezery a také stav, v jakém se současné bádání nachází. Problém bádání vidí v tom, že je málo lidí, kteří se aktivně věnují určité oblasti divadla. Helena Spurná (Katedra filmových, divadelních a mediálních studií FF UP Olomouc) vidí problém v nedostatečné prezentaci oboru v zahraničí, která je velmi důležitá, na což navazuje Zdenka Pašuthová (VŠMU Bratislava), která žádá, aby někdo z českých teatrologů jezdil do Bratislavy přednášet české divadlo po roce 1945, a vybídla ke spolupráci v česko-slovenských vztazích. Martin Švejda odklonil diskuzi tím, když uvedl (v návaznosti na možnost publikování dosažených výsledků), že zde máme „luxus tří odborných časopisů“, na což David Drozd reagoval tím, že časopisy si vzájemně nekonkurují. Docent Jiří Štefanides nadhodil otázku, zda jsou tři časopisy opravdu tak hodně a zda nám jde tedy o jednotu nebo pluralitu.
Výsledkem odpoledního bloku bylo stanovení data 10. února 2012, kdy by měl proběhnout pracovní seminář k financování výzkumných témat v oboru teatrologie. Tím byl skončen odpolední debatní blok, který byl uzavřen výzvou docenta Jiřího Štefanidese „být méně objektem a více subjektem.“ Během celé konference bylo nadhozeno mnoho témat jak k veřejné diskuzi, tak k zamyšlení se nad současným stavem české teatrologie. My můžeme pouze doufat, že zmíněné návrhy, jak dosáhnout lepších výsledků a kam by se měla česká teatrologie ubírat, zapustily na této konferenci aspoň malé kořínky a v budoucích měsících či letech přinesou, když ne plody, tak aspoň první klíčky.
Foto: Barbora Slezáková
