Hamleta, asi nejznámější hru anglického dramatika Williama Shakespeara, uvedlo Divadlo Petra Bezruče naposledy před čtyřiadvaceti lety, kdy se v hlavní roli představil tehdy teprve dvaadvacetiletý Richard Krajčo. Od této tradice skoro dětských protagonistů Bezruči zjevně ani po téměř čtvrt století neupustili, a tak se v aktuálním nastudování role prince dánského ujímá stejně starý… stejně mladý herec Josef Trojan.
Z předchozích malých, spíše komických rolí Roberta Nicky/víly/indie boye ve Snu čarovné noci, hlídače 1/kaplana v Procesu či bezejmenného člena chóru v Lekci Hitchcock se tak tento loňský přírůstek do bezručovského ansámblu stává hlavní postavou asi nejznámějšího tragického dramatického díla vůbec. A to ku jeho prospěchu – Trojana i dramatu. Role psychicky nevyrovnaného, pubertálně vzdorovitého a cynicky sarkastického kralevice bojujícího proti morálnímu rozkladu lidstva, koncentrovanému v příběhu komorního rodinného dramatu se státnickým přesahem, začínajícímu herci skvěle sedí. Sázka na tuto černookou kartu se režisérovi Dodo Gombárovi velmi vyplácí, Hamlet v Trojanově podání získává lidskost idealistického mladého člověka nevzdávajícího předem prohranou bitvu se světem a odráží v sobě revoltu, naději i zmatenost svých současných vrstevníků.
Podobně životné jsou i díky maximálně minimalistické scéně a kostýmům z dílny Hany Kelar Knotkové i ostatní postavy. Neztrácí se ve zdobnosti svého okolí ani nezanikají v přehnaných kostýmech. Není jim umožněno schovat se za nablýskanou fasádu historických kulis, místo toho jsou divákovi přiblíženy zasazením do časově neurčitého prostoru a současných kostýmů. Své ztracené osudy prožívají v pánských oblecích a kancelářských dámských šatech, stejně společensky stratifikujících, maskujících a uniformních jako bývala alžbětinská dvorská garderoba. Pohybují se na prosté béžové scéně, kde se kromě sady židlí, lavicového úložného prostoru, visícího pytle s lebkami, necek a kohoutku nenachází zhola nic. Tento výjev ve své jednoduché znakovosti působí neosobně a chladně, podobně jako dramatický prostor předlohy v podobě dánského hradu. Divák se díky této vizuální úspornosti může soustředit na to skutečně podstatné –
text a herecké výkony, podtržené temnou hudbou Jakuba Krajíčka.
Úsporně je pojato i herecké obsazení. Gombár si zde mistrně poradil s pro Shakespeara typickou přehršlí postav – menší role vynechal zcela a inscenaci omezil na sedm osob: Hamleta, Claudia, Gertrudu, Polonia, Laerta, Ofelii a Horacia. Další postavy nezbytné pro děj zpřítomňuje různými způsoby: Rosencrantz a Guildenstern si s Hamletem volají, hru ve hře odehraje Horacio sám a roli ducha Hamletova otce si mezi sebe rozdělí všichni herci krom Trojana, kolem kterého krouží se silonkami přes hlavu a text odříkávají sborově. V těchto promluvách dokazuje bezručovský soubor svou výjimečnou sehranost, herci každé slovo pronáší dokonale synchronně a divák tak může náročný text náležitě ocenit. Kvalitní výkony podávají, jak je ostatně u „Bezručů“ standardem, herci ve všech ohledech – například když hlasitým projevem a divokými pohyby, jež budí až agresivní dojem, podtrhují naléhavost otázek vyvstávajících z Hamletova příběhu.
Mezi všemi herci však značně vyčnívá zmíněný protagonista. Postavě oddaného syna a idealistického mstitele propůjčuje svůj komický talent, kterým dodává Hamletově povaze sympatie až nad rámec toho, jak se jeví v samotném dramatu. Zároveň ale exceluje i ve vážných scénách a s hrdinovými slovy zachází patřičně procítěným způsobem. Divák může v této Trojanově roli zatím nejlépe sledovat herecký posun, kterým mladý umělec v DPB od svých filmových rolí prošel. Zdá se, že nadaný začátečník zde nachází svůj vlastní herecký styl a vystupuje ze stínu hvězdného otce.
K dojmu propojenosti Trojana a Hamleta dopomáhá i výrazná fyzická akce zaštítěná pohybovým dozorem Adama Mašury, zdůrazňující hrdinovu mladickou vitalitu. Hlavně chvíle dětinského boje s Horaciem vytváří dojem soupeření reálných přátel, z nichž se však konce hry dožije jen jeden, navíc značně traumatizován. Horacio v podání Víta Hofmanna je Hamletovi nejen věrným společníkem v chlapeckých hrách, ale i důvěrníkem v trápení, který nemůže víc než sledovat Hamletovu sebezničující touhu po pomstě. Jemné a citlivé herecké pojetí mírně bojácného, slušného muže umocňuje jeho nešťastný osud, kdy se na konci představení choulí v rohu obklopen mrtvolami svých blízkých. Takto tragicky by se dalo psát o všech postavách. O sebejistě zahrané Gertrudě Markéty Harokové, která svou mateřskou lásku dává najevo nejen synovi, ale i ženě, již on miluje, sama je ale zničena city k vrahovi vlastního manžela. O rozvážném, chladném Claudiovi Ondřeje Bretta, u nějž zvítězila láska k bratrově ženě a k moci nad láskou bratrskou a jenž v této inscenaci zemře po smrti své milované vlastní rukou. Či o Ofelii Barbory Křupkové, ambivalentně pojaté drzé, avšak zároveň empatické mladé dívce, která se po kontaktu se zkažeností světa, ve kterém mohl být její otec beztrestně zabit, z něj raději rozhodne dobrovolně odejít.
Motiv ambivalence či kontrastu protikladů, patrný v pojetí jednotlivých postav, se táhne celou inscenací, jak je zřejmé už ze samotného netradičního znění ústřední věty „být i (sic) nebýt“. Sám Hamlet, kolem kterého se celá inscenace točí, je rozumný i šílený, zaslepený i spravedlivý, dítě i dospělý muž. Ofelii počestně žádá o ruku, strhávaje jí zároveň silonky z nohou pomocí zubů. Nechce žít v podlém světě, nevidí z něj však východisko. Prožívá sebereflexivní chvíle, kdy po Horaciovi a Ofelii žádá: „Řekni mi, jakej jsem pořádnej zmrd!“, o vraždě Polonia však cynicky žertuje. Nad smrtí uvažuje jako nad vykoupením, konfrontace s kopou lebek jej však rozruší.
Menším pomrknutím na zasvěceného diváka je pohrávání s Hamletovou láskou k ženám i mužům odkazující na konvence alžbětinského divadla, ve kterých bylo drama původně inscenováno a kde i ženské role hráli pouze muži. Před zraky renesančního publika tedy nutně vznikalo homoerotické napětí mezi mladým mužem ztvárňujícím ženskou postavu a starším zkušeným hercem v roli mužské. Bezručovský kralevic tak nejlepšího přítele skoro políbí, kancléře v náznaku sexuálních hrátek bičuje přes zadek či strýci skočí do náruče. Dalším odkazem k alžbětinské době je moment, kdy Hamlet, připomínající v tu chvíli dítě, které si chce hrát, obléká Gertrudu a Claudia do typických dobových kostýmů. Toto jsou nicméně jedny z mála odkazů na dobu vzniku hry, více se tvůrci snaží ukotvit Shakespearův nadčasový příběh v současnosti. Hamletova přes čtyři sta let stará slova o prohnilosti světa, lidském úpadku a potřebě obnovy morálního řádu jsou koneckonců aktuální v každé době.
Z jednadvacátého století si Gombár vypůjčil nejen technické vymoženosti, jako jsou mobily, notebook, vodovodní potrubí či žehlička, kterou Hamlet brutálně ubije a uškrtí Polonia, vzletné promluvy ve zkráceném překladu Jiřího Joska také prokládá dnešními frázemi. Hamlet tak své první vyznání Ofelii shodí slovy „A to já jen tak plácám.“, Horaciovi text hry ve hře „dropne“ a s „mámou“ a „tátou“ se před odjezdem loučí něžným ironickým „papapapapa“.
Příhodně aktualizovaná je i celá poslední scéna souboje, která netrvá déle než minutu. Takhle krátká chvíle stačí ke zkáze dánského dvora, takhle rychle se dokáže jedna rodina navzájem zničit. Za takto krátkou chvíli přestane celý Hamletův svět existovat. Co ale zbývá nám v našem reálném světě? Máme jako mladý Hamlet bojovat za své ideály s vidinou vlastní zkázy, nebo se prohnilosti okolí přizpůsobit? Jak říká sám Trojan, nenalézaje v Shakespearově textu odpověď: „O co tady v životě jde?“
Bezručovský Hamlet odpovědi na existenciální otázky nenabízí, v naléhavém pojetí klasické tragédie však křičí na diváky a burcuje proti netečnosti vůči věčně přítomnému zlu. A tento křik je oceněn náležitým potleskem vestoje.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- DIVADLO PETRA BEZRUČE – Hamlet
- Autor: William Shakespeare
- Překlad: Jiří Josek
- Režie a úprava: Dodo Gombár
- Dramaturgie: Tereza Agelová
- Scéna a kostýmy: Hana Kelar Knotková
- Hudba: Jakub Krajíček
- Pohybová spolupráce: Adam Mašura
- Jazyková spolupráce: Eva Spoustová
- Hrají: Josef Trojan, Ondřej Brett, Markéta Haroková, Lukáš Melník, Robert Finta/Jáchym Kučera, Barbora Křupková, Vít Hofmann
Premiéra 22. září 2023, psáno z reprízy 1. prosince 2023.
FOTO: Divadlo Petra Bezruče
