Zpět na výpis článků

Být či nebýt sám?

V anotaci k představení Už nikdy sám! se píše, že jde o „groteskní příběh tří osamělých lidí“. Lepší definici snad ani nemohli zástupci marketingu Divadla na cucky vymyslet, neboť přesně vystihuje jak dramatický základ textu Marca Beckera, tak inscenační provedení na malé scéně.

Groteska je skutečně to správné slovo, jehož význam se začne na jevišti zhmotňovat již od prvních minut představení. Střídavě je rozsvěcováno a zhasínáno světlo, zatímco herci ve tmě střídají své kreace a pózy. Vše je doprovázeno hudbou jako z dob veřejných promítání němých filmů, která obvykle doprovázel živý hudební doprovod. Hudba Robina Schenka je ostatně jeden ze základních stavebních kamenů celé inscenace. Ačkoli je velice jednoduchá, takřka minimalistická, a využívá prakticky jediného hudebního tématu, funguje velice živelně a přesně rytmizuje dění. V celém hodinovém představení najdeme jen minimum míst, na jejichž estetickém i vypravěčském účinku by se nepodílela.

Tím nejdůležitějším katalyzátorem komorního příběhu však přece jen pořád zůstávají tři herečtí představitelé, jejichž výrazové prostředky jsou poměrně rozmanité. Dočkáme se několika vášnivých, snad až přeexponovaných dialogů a monologů, ale také pantomimy či mnoha různých pohybových kreací. Herecký projev Ondřeje Jiráčka, Tomáše Žilinského a Petry Ševců si rozhodně dokáže diváka podmanit svojí vnitřní dynamikou a expresivitou, která malé scéně moc sluší. Pokud jde o humorný rozměr jejich výrazového podání, je tento zpočátku poměrně hůře čitelný stejně jako celá ta grotesknost jimi prezentovaného prostředí. Zvláště komediální talent Ondřeje Jiráčka, vytříbený od mimických schopností až po řeč těla, v úvodu představení naráží na mimořádně bizarní svět Beckerovy hry. Několik prvních minut totiž skutečně není příliš jasné, o co na jevišti půjde – zda o thriller o únosci s komediálními prvky, nebo o nesmlouvavě zběsilou komedii s bagatelizovanými přesahy do vážného tématu – a divák si tedy může připadat, že byl hozen takříkajíc rovnou do vody. S ubíhajícími minutami se však všechny nesourodé podivnosti začínají spojovat do zcela vážného a značně diskutabilního tématu.

Tím tématem je samota a různé pohledy na ni, které se liší v závislosti na charakterech postav. Původní zvrácená a současně podivně vtipná představa Jiráčkovy postavy, tedy unést náhodného člověka a zbavit se tak své samoty, je gradována až do cituplných rozměrů. Každá z postav však dává hloubku svého citu najevo poněkud jinak. Unesený muž se proměňuje z oběti svého únosce na oběť Stockholmského syndromu, únosce zase prožívá pocity nejistoty a pochybností o svém konání – a tím pádem také o tom, zdali vůbec chce sdílet něčí přítomnost. Zdaleka nejbláznivější postava představovaná Petrou Ševců podléhá neustálým změnám nálad a typické ženské přecitlivělosti. Všechny tři prazvláštní hrdiny však nakonec spojuje jedno, a sice touha být s někým, touha sdílet s jinými lidmi své zájmy, ale také radosti a trápení.

Velmi specifickým a také poněkud nečekaným prvkem, zapojeným do jinak dosti těžko uchopitelné a divácky rozhodně náročné inscenace, jsou tři vystoupení herců z onoho podivínského světa. Zatímco zbytek scény je ve tmě, jeden z hrdinů vstupuje do popředí jeviště. Za působivého osvětlení pak vede dlouhý monolog o svém vnitřním životě, o všem, co doopravdy prožívá, co cítí a co rozhodně nedává najevo svému okolí. Každá z postav se tímto způsobem projeví a jako by se právě v těchto třech momentech zračil samotný smysl hlavního tématu – tedy toho velmi bolestného prožívání samoty. Zároveň se toho z těchto výstupů o hrdinech dozvíme daleko víc než z většiny jejich bláznivých dialogů. Ačkoli jde z dramatického hlediska o poněkud krkolomné řešení, v podání tvůrců Divadla na cucky se toto naopak jeví jako příjemné zpestření.

Téma samoty konečně prostupuje také scénickou koncepcí a i to málo, co můžeme na scéně vidět, dodává inscenaci na výmluvnosti. Jeviště je uspořádáno jako jakýsi nepravidelný uzavřený objekt, mezi jehož stěnami, pokrytými igelitem, se herci pohybují. Podlahu pokrývá šachovnicový motiv, s nímž harmonizují židle ve tvaru kostek a obdélníkový stůl. V druhém plánu mizanscény stojí umělá panna ve výrazných červených šatech. Všechny tyto vizuální podněty evokují samotu, odcizenost, potažmo touhu vymanit se z ní. Vztah mezi základním sdělením dramatického textu a scénickým provedením je bezesporu velmi profesionálně vybalancován. To samé se dá říct ale také o rozporuplnosti otázky, kterou inscenace v závěru vyvolá: Být či nebýt sám? Není nakonec samota tím jediným, co může člověku v životě alespoň částečně umožnit, aby si dělal, co chce? Možná právě tvůrci Divadla na cucky vám mohou pomoci toto nesnadné životní dilema rozhřešit.


  • DIVADLO NA CUCKY  Už nikdy sám!
  • Autor textu: Marc Becker
  • Režie: Tereza Říhová
  • Scéna: Hynek Petrželka
  • Dramaturgie: Karolína Ondrová
  • Hudba: Robin Schenk
  • Zvuk, světla: Václav Hruška
  • Produkce: Petra Pánková
  • Hrají: Ondřej Jiráček, Tomáš Žilinský, Petra Ševců

Premiéra 21. 6. 2017, recenze psána z reprízy 26. 1. 2018.

FOTO: archiv Divadla na cucky

Poslední články autora

Così fan tutte – takové opery nejsou všechny

Boj o přežití a zachování divadla

Diváci a herci nesvázáni hranicemi