Tento text reaguje na květnový večer pro Pitínského (možná spíše od Pitínského) v divadle Husa na provázku, komponovaný v rámci festivalu Divadelní svět Brno. V jeho rámci se 27. května na hlavní scéně divadla odehrálo představení inscenace Mein Švejk a promítání dokumentu Hledání J. A. Pitínského na jeho alžbětinské scéně. Předmětem tohoto textu je mimo jiné retrospekce vztahu mladého člověka a umělecké tvorby, jež může v tomto osobnostně formativním období zásadně ovlivňovat jeho vnitřní prožívání. A ano, tento text je také vysoce subjektivní – vycházející z mého hlubokého okouzlení Janem Antonínem Pitínským.
Civilní jméno Zdeněk Petrželka. „Luhačovický zázrak“, básník jeviště, introvertní génius opustivší české divadlo a připravující ho tak o neokázalou hloubku jeho scénických realizací, jež byly trestí toho (všeho), co dělá divadlo divadlem. Ve své divadelní tvorbě Pitínský manifestoval krásu, která neměla přehnané ambice krásou být. Spíše zpočátku jen tak vykukovala z režisérovy jevištní poetiky jako jarní pupeny v ovocném sadě. A od osmdesátých let pak už jen kvetla.
Podobné pochvalné promluvy se variovaly i v promítaném dokumentu. Filmem o personě a tvorbě tohoto
jedinečného českého režiséra a dramatika pokračuje jeho autor Robin Kvapil v sérii televizních dokumentárních filmů o významných a do velké míry reformátorských osobnostech českého divadla. V minulosti tak točil např. o Evě Tálské nebo Honzovi Kačenovi. Na dnešní promítání přišlo hodně lidí. Starých známých, obdivovatelů a následovníků. Já – fanynka? Na dlouho jsem na tento svůj vztah k J. A. Pitínskému zapomněla. Bohužel, nebylo moc čím jej živit. S derniérou inscenace Hledání ztraceného času v Národním divadle Brno v roce 2020 se režisér vrátil do rodných Luhačovic mezi hromady svých knih. A rozhodl se už nikdy nic nerežírovat.
„J. A. Pitínský může za to, že dělám divadlo.“
– Jan Frič
Upřímně, mám to stejně. Je mi dvacet čtyři let a při sledování dokumentu jsem dospěla k fatálnímu uvědomění: Jako jedna z posledních jsem měla v období dospívání a sebe-formování možnost živé divácké zkušenosti s Pitínského divadlem. Mojí výhodou také je, že pocházím z Brna, kde režisér do velké míry strávil závěr své tvůrčí pouti.
Je mi šestnáct, když se s ním setkávám poprvé. Triptych (Matka. Služka. Panna) v Huse, s mámou. Program popsaný asociacemi a básněmi mám schovaný dodnes. ´68 v HaDivadle. Godardova Číňanka – zamilovávám si francouzskou novou vlnu. Mejerchold v Martě. Poprvé brečím nad krásou jevištního obrazu, nad totální souhrou všeho, co se kolem a přede mnou děje. V devatenácti letech v katederní knihovně v Olomouci hledám v databázích divadelních záznamů seznam jeho režií – Nora, Táňa, Táňa, Minimální okolí mrazícího boxu, Jób. Potom zase Brno: Homo zabijens v Polárce aneb Pitín dětem. Závěrečná píseň: Another Brick in the Wall od Pink Floyd. „We don’t need no education“ v divadle s dlouhou tradicí představení pro základní školy . To byla krásná revolta.
Dokument Hledání J. A. Pitínského může v tomto ohledu přenést trochu té esence fascinující a přesto tolik skromné osobnosti těm, kteří nezvládli její tvůrčí období zastihnout naživo. Promlouvají v něm přátelé, herečky, dramaturgyně, scénografové a hudebníci, všechny ty známé tváře, které Pitínský/Petrželka tak zásadně ovlivnil – alespoň to tedy tvrdí v dokumentu a já jim věřím. Na dvorku Husy na provázku je z hlasitých a sentimentálních reakcí publika dobře čitelný vztah k pozorovanému. Polovina lidí tady ho znala, tři čtvrtina milovala. Obávám se, že vznik takovýchto dokumentů plných reminiscencí a nostalgie je téměř vždy příznakem odcházející etapy. A já jsem přece taky její součástí! Nyní nečekaně sentimentální a tak trochu melancholicky smutná.
V rámci mé prvotní profesní posedlosti jsem se dostala i k Mein Švejkovi. Záznam byl značně nekvalitní, rozostřený a natočený z poslední řady. Tehdy se to v Huse moc nehrálo. Krátce potom přišel covid. I záznam ve mně ale rezonoval tak dlouho, že když jsem v únoru tohoto roku viděla oznámení divadla, že inscenaci vrátí na repertoár, mé srdce zaplesalo.
Dnes je Mein Švejk poslední Pitínského „živá“ režie. Včerejší představení Švejka pro mě tedy bylo symbolické, zároveň šlo o jednoduše precizní, konceptuálně nesmírně komplexní, obrazivou a svou výpovědí hlubokou inscenaci. Téměř deset let od premiéry jistě poskytlo mnoho příležitostí ji kriticky reflektovat, proto alespoň krátce…
Miroslav Oščatka a J. A. Pitínský si Švejka vybrali jako druhé dílo projektu Smějící se bestie (iniciovaného Vladimírem Morávkem), který divadelně zkoumal zábavu, humor, smích a komedii, ale i diktát zábavy, cenzuru humoru a politické či společenské přesahy komedie. Postavu Josefa Švejka uchopili včetně její předchozí textové i filmové tradice a zatížení těžkými okovy diváckého očekávání a vytvořili nesmírně lidskou a citlivou interpretaci Švejkovy osobnosti. Tedy – dopracovali se k ní.
Inscenace totiž začíná jako fraškovitá opereta, čerpá ze soudků fekálního i fyzicky vulgárního humoru a literární předlohu převádí na jeviště víceméně parodicky. S blížící se první světovou válkou se ale proměňuje i jevištní tvar. Další dějství je čistý režijní detailismus, načasované herectví, nepřetržitý, přesně rytmizovaný tok situací a pohybových gagů. Žánrově se v tu chvíli nacházíme v poloze již čistě činoherní. V každém rohu jeviště se v každém momentu něco pohybuje, něco se děje – v pravém rohu se sprchuje hauptmann Vincenc Ságner (Vladimír Hauser), v levém si na posteli vojín Baloun (Tomáš Milostný) omotává rám postele dlouhatánským proužkem papíru představujícím pozůstatek játrové paštiky, který si předtím dobrou minutu vytahoval z úst, a uprostřed vede kadet Biegler (Růžena Dvořáková) přednášku o historii vojenského šifrování. Průběžně další postavy interagují na latríně s toaletním papírem, mastí karty nebo se s perfektní synchronizací pohybují v rytmu jízdy vlakového vozu. Komedie je pořád ještě všudypřítomná. Složité repliky plné předlouhých německých názvů a hantýrky Švejkova manšaftu jsou herci a herečkami (především Růženou Dvořákovou) odříkávány rychle a precizně. Režijní koncept nenechá sehraný soubor ani na moment odpočinout a publiku nedovolí ztratit pozornost.
Pitínský mě naučil mít slabost pro grand finale. Závěrečné třetí dějství se odehrává na bojišti světové války. Krví a bahnem prosvítají postupně se psychologizující postavy Švejka-hrdiny a jeho kamarádů, ukazujících na válku holé prdele. Dalibor Buš jako Švejk má za sebou maraton hereckých poloh a fyzických výkonů – v prvním dějství své repliky operně zpívá, v posledním ze zbývajících sil odlehčuje situace švejkovskými průpovídkami uprostřed čirého zoufalství. Válka je u Pitínského utvářena vícero spektakulárními, na jevištní prostředky bohatými obrazy. Mein Švejka nejen sledujete, ale i čicháte – pach síry z petard, vůně uzeného z ohýnků v zákopech, kouř z jointů, protože jak režisér řekl při zkoušení: „Válka jsou drogy“. Společným závěrečným tancem regimentu vymáchaného v rozličných tělesných tekutinách a hnusu války se před publikem uzavírá jedno velké divadlo – živelné, tepající a řvoucí, jako rány vojáka rozervaného na kusy, v boji jakémkoliv a kdekoliv. Divadlo velké a řemeslně náročné a přitom tak bytostně lidské. Což je, myslím, pro tón tohoto Pitínského večera vskutku příznačné.
Autorka je studentkou 1. ročníku magisterského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci. Text vznikl pro online zpravodaj festivalu Divadelní svět Brno Theatrocén.
- Hledání J. A. Pitínského
- Režie: Robin Kvapil
- Hrají: Jan Antonín Pitínský, Anna Davidová, Emília Vašáryová, Martin Huba, Bolek Polívka, Marie Ludvíková, Daniela Špinar, Vladimír Franz
- Vyrobila Česká televize 2024 v koprodukci s festivalem Divadelní svět Brno
- DIVADLO HUSA NA PROVÁZKU – Mein Švejk
- Autor: Jaroslav Hašek, Karel Vaněk
- Režie: J. A. Pitínský
- Dramaturgie a scénář: Miroslav Oščatka
- Výprava: Milan Nytra
- Hudba: Richard Dvořák
- Hrají: Dalibor Buš, Růžena Dvořáková, Vladimír Hauser, Ondřej Jiráček, Ondřej Kokorský, Milan Holenda, Tomáš Milostný, Ivana Hloužková/Markéta Matulová.
Premiéra 6. března 2015, psáno z reprízy v rámci festivalu Divadelní svět Brno 27. května 2024.
FOTO: Divadlo Husa na provázku
