V rámci festivalu Divadelní svět Brno zavítal do České republiky Odin Teatret s inscenací Věčný život (Chronic life). Tato inscenace vznikala v délce osmi měsíců roztroušených během čtyř let.
Inscenace je zasazena do roku 2031 a ukazuje první měsíce po třetí občanské válce. Na jevišti se v této situaci pohybují postavy z různých kultur se svými životními příběhy, z nichž každá přináší novou otázku o životě. Mezi nimi například čečenská uprchlice přicházející do nové země a kultury: „Dosáhla jsem hranic země divů, kde lidé jedí, když nejsou hladoví a pijí, když nemají žízeň.“ Nebo kolumbijský chlapec marně hledající svého otce – zaslepený hledá, kde může, ale všichni ho od toho zrazují.
Všechny charaktery jsou uspořádány tak, že každá z postav může být postavou hlavní. Na jevišti je neustálý pohyb a charaktery v nastavším chaosu sdělují různé informace současně. Divák se tak sám musí rozhodnout, která postava je nejdůležitější a o čem Věčný život vlastně je. Postavy také mluví cizími jazyky, ve kterých sem tam zaznívají anglické věty, mimo ní zazněla dánština, španělština, baskytština, rumunština, a dokonce i čečenština. Díky tomu diváci, ačkoliv postavy na jevišti mluví více jak hodinu v kuse, vědí o postavách pouze malé útržky informací a zbytek si domýšlí.
Kostýmy herců odrážely kulturní rozdíly postav. Černá Madonna (Iben Nagel) byla oblečena v černých sukních a šátcích, za hlavou měla upevněny umělé ruce a obličej měla pomalovaný. V podobném stylu sukní a šátků byla oděna i čečenská uprchlice (Julia Varley), ovšem v barevnější verzi. Vdova po baskytském úředníkovi (Kai Bredholt) byla oblečena do elegantních černých šatů s šátkem přes ramena a perlovým náhrdelníkem na krku. Rumunská hospodyně (Roberta Carerri) měla bílou mikádovou paruku, zelenou halenku a růžovou sukni po kolena, jež byla přepásaná červeným páskem, který později sloužil i k pokusu o sebevraždu. Dánský právník (Tage Larsen) nosil modrý oblek a rokový muzikant z Fearských ostrovů (Jan Ferslev) byl oblečen v bundě z rifloviny a černých kalhotách. Dva žoldáci (Donald Kitt a Iben Nagel Rasmussen) se objevili ve vojenském s černými kuklami. Kolumbijský chlapec (Fausto Pro) měl na sobě bílou košili, černou vestu, černé kalhoty, šedé podkolenky a k tomu klapky na očích symbolizující zaslepenost nadějí, kterou chlapec měl při hledání svého otce. Tu během představení ztrácí stejně jako klapky na očích. V poslední scéně se objeví italský houslista (Elena Floris), oděn do stejného úboru jako kolumbijský chlapec.
Tyto kulturně rozlišné postavy se pohybují po dvouvrstvé scéně. Na více než třech čtvrtinách scény se rozkládá nízká vyvýšenina, která mimo jiné symbolizuje kulturní hranice, které přechází čečenská uprchlice. Uprostřed jeviště je skleněná rakev přikrytá dřevěnými dveřmi a bílou látkou. V rohu na vyvýšenině stojí dřevěný přístřešek, z jehož stropu visí řetězy a háky, na které jsou postupně zavěšovány rekvizity včetně dřevěné loutky Lolity a tyrkysových křídel. Střed dřevěného přístřešku je vytyčen stupínkem.
Scéna je osvětlována červenými nebo bílými světly, která jsou jedinými indikátory rozdělujícími scénu, přestože nikdy neslouží jako návod pro diváky, na co se mají soustředit. I když je část scény osvětlena červenými světly, stále probíhá akce na druhé straně jeviště, kde slabé bílé světlo napomáhá scéně osvětlené jinak pouze svícnem. Nechybí ani dlouhé chvíle zahalené do naprosté tmy.
Tyto momenty však nenarušují zvukovou stránku inscenace. Většina písní je zpívána herci na jevišti, přičemž se prudce za sebou střídají emočně i jazykově odlišné – od dánské teskné ukolébavky přes rumunskou verzi písně Amazing grace, která bývá hrávána na pohřbech vojáků, až k divoké čečenské písni. V emočně nejvypjatějších momentech jsme mohli slyšet podivný souzvuk všech těchto zvukových stop najednou, v jiných se do ticha ozývalo pouze bušení podobné tlukotu srdce. V představení se objevuje i množství strunných nástrojů, na které herci hrají, dokud jim nejsou nástroje spolu s jejich veškerým majetkem zabaveny žoldáky. V poslední scéně svůj příchod doprovází houslista sólem.
O Věčném životě se dá říci, že každý divák viděl jiné představení. Konzultant scénáře Nando Taviani ve svých poznámkách napsal: „Způsob práce byl postaven na paradoxu: aby byl svobodný, musí Barba nechat volnou ruku svým hercům. A naopak, aby herci se vyrovnali s touto svobodou volby tím, že nechávají volnou ruku Barbovi a stanovují nezávislost zásahu do představení.“ Tato volná ruka byla ponechána i jednotlivým divákům. Která postava byla hlavní? Jaký příběh byl důležitý? O čem příběhy skutečně vyprávěly? Nando Taviany mimo jiné přirovnal inscenaci k Rorschachovu testu. To, co diváci vidí, je série symbolů, ve kterých je nemožné sledovat vše. A to, co divák v inscenaci objeví, vypovídá spíše o jeho vlastním uvažování a názorech než o tom, co vymyslel režisér nebo herci. Jako shrnutí nejlépe poslouží sloka z básně Modrá místnosti, kterou napsal Iben Nagel Rasmussen a která byla prvním impulsem k vytvoření inscenace Věčný život.
„Předtím dlouhá nenarušená série
hrubých a zvláštních scén – jako figurky na šachovnici ‒
byla pozorně studována režisérem,
diskutována s konzultantem scénáře a asistenty,
ve snaze najít smysl v šílenství.“
Odin Teatret – The Chrolic life. Režie: Eugenio Barba. Dramaturgie: Eugenio Barba, Thomas Bredsdoff. Konzultant sénáře: Nando Taviani. Světla: Odin Teatret. Konzultant přes světla: Jesper Kogshaug. Scénografie: Odin Teatret. Konzultant scénografie: Jan de Neergaard, Antonella Diana. Hudba: Klasické a smíšené melodie. Kostýmy: Odin Teatret, Jan de Neergaard. Asistence režie: Raúl Iaiza, Pierangelo Pompa, Ana Wolf.
FOTO: Rina Skeel
