Borodáč alebo Tri sestry je inscenace Státního divadla Košice, která byla letos uvedena v rámci domácího programu Mezinárodního festivalu Divadelná Nitra. Inscenace mapuje život Jána Borodáče, zakladatele profesionálního divadla na Slovensku, přičemž se prolíná s útržky z jeho zkoušek Čechovových Tří sester. Borodáčovým snem bylo tuto hru inscenovat, čehož se mu podařilo dosáhnout právě ve Státním divadle Košice.
Režisérka inscenace Júlia Rázusová se chopila nelehkého tématu, kdy nešlo pouze o to znázornit postavu Jána Borodáče, ale zároveň i ukázat vývoj slovenského profesionálního divadla za posledních sto let. Jak ale představit divákovi tak obsáhlé téma s tolika postavami za dvě a půl hodiny? Júlia Rázusová se s tímto nelehkým úkolem popasovala stejně dobře jako například Radovan Lipus ve svých Sňatcích z rozumu nebo Tomáš Töpfer s Hašlerem (obě inscenace z Divadla na Vinohradech). Herci hrají mnoho postav a jelikož je nutné obsáhnout velkou část historie, vyzdvihují se ty nejzásadnější okamžiky. Ty se prolínají rychlými střihy. Bohužel v tomto případě koncept někdy působí zmatečně a i pozorný divák se občas jednoduše ztratí v ději.
Ján Borodáč byl velmi kontroverzní postavou, avšak v inscenaci je zobrazen jako obyčejný člověk. Režie jej nestaví na piedestal, ani ho netopí v bulvárních smyšlenkách. V inscenaci se střídají dvě hlavní linky. První zobrazuje jeho osobní život a druhá scény ze zkoušení Tří sester, Borodáčův profesní život a také jeho až fanatický obdiv k Čechovovi a Stanislavskému. Problém inscenace, dle mého názoru, tkví v práci s časem. Postavy by měly v průběhu děje (logicky) stárnout, to se však bohužel režii příliš nezdařilo ztvárnit, ať už vizuálně, či hereckým projevem. Přesto je závěr velmi emotivní, a to především ve chvíli, kdy Borodáč zemře a všichni přítomní na scéně se dívají do prezidentské lóže, v níž v divadle sedával. Tento moment je pro diváka velmi emotivní, neboť v tuto chvíli je Borodáč právě svou absencí ponejvíce přítomen.
Scénografie je společně s kostýmy laděna do hnědé barvy, což po chvíli působí monotónně, přestože se vyskytuje v obměnách. Scénografickým oživením jsou stoly situované v hledišti, na nichž střídavě probíhají vybrané scény. Pozoruhodným detailem je potisk šatů jednotlivých sester, který je tvořen fotografiemi z reálných zkoušek již zmíněných Tří sester.
Borodáč alebo Tri sestry přesně zapadl do celkového inscenačního výběru, jenž pro tento rok slovenské scény na festivalu reprezentoval. Nenáročný divák se zasmál a místy si i zaplakal, ale divák hledající na jevišti moderní inovaci „ostrouhal“. Velkým kontrastem v celkové dramaturgii festivalu se z tohoto hlediska staly zahraniční produkce, které měly mimořádnou výpovědní hodnotu, a k tomu zaujaly i svou nevšední formou, a to i přes to, že byly ke zhlédnutí pouze na plátně. Motto letošního festivalu znělo „Přesahy“, ale pro mě osobně byla v celkovém vyznění festivalu mnohem silnější témata paměti národa a vzpomínání.
- STÁTNÍ DIVADLO KOŠICE – Borodáč alebo Tri sestry
- Režie: Júlia Rázusová
- Dramaturgie: Peter Himič
- Dramaturgická spolupráce: Miriam Kičiňová
- Scéna a kostýmy: Markéta Plachá
- Hudba: Michal Paľko
- Účinkující: Matej Erby, Róbert Šudík, Alena Ďuránová, Stanislav Pitoňák, Tatiana Poláková, Adriana Ballová, Ľuba Blaškovičová, Jakub Kuka, Juraj Zetyák, Tomáš Diro
Premiéra 10. září 2021, psáno z uvedení 3. října 2021 v rámci Mezinárodního festivalu Divadelná Nitra.
FOTO: archiv Státního divadla Košice
