Poslední den v říjnu se brněnské Divadlo Polárka rozhodlo přes všechny překážky odvysílat online předpremiéru inscenace Proces vytvořené podle stejnojmenného románu Franze Kafky. Režíroval ji Filip Nuckolls a text zdramatizoval Vladimír Fanta, který s Nuckollsem spolupracoval v minulosti i na Kafkově Zámku. Dále v tvůrčím týmu pracovala kmenová dramaturgyně divadla Karolina Ondrová, výtvarník Jan C. Löbl a scénickou hudbou doprovodil inscenaci Ondřej Švandrlík. Stream profesionální kvality byl bezproblémový a přístup k němu dobře dostupný. Tato forma předpremiéry zapadá do širší škály aktivit divadla, které usilují o to, aby nenechávaly své diváky v dobách uzavření na Polárku a obecně na důležitost divadelního vyžití zapomenout.
Posunům mezi inscenací a předlohou dominuje odvážná práce s původním textem Procesu. Jedná se o text s mnoha významovými rovinami, který od dob svého vzniku neztratil na aktuálnosti. Současné události ve světě i místní politice aktuálnost příběhu o nesmyslnosti byrokracie, křivých obviněních a pocitu beznaděje pouze podtrhují. Kvůli dějové hutnosti textu je samozřejmé, že dramatizace bude muset některé jeho složky omezit. Proto na jevišti vidíme např. tři ženské postavy, které vznikly z původních postav šesti, dostaly nová jména a zastupují v jedné osobě osoby dvě. Dramatizace přidává postavu vypravěče – ten se ujímá narativních pasáží. Bezejmenný vypravěč v sobě ale skrývá mnohem více dramatizačních až adaptačních procesů. Dělá z díla intertextuální koláž, lyrizuje ho. Do svých promluv zařazuje celou škálu textů od Kafkovy povídky Umělec v hladovění (je svojí až absurdní aktuálností velmi blízká současnosti) přes popis výcviku koní při drezuře, Morgensternovu báseň Koleno až po účetní záznamy výdajů v zemědělství. Původ některých textů zůstává skryt, jiné jsou možná čistě autorské. Ráda bych věřila, že za neobjasněnými posuny od předlohy stojí až příliš rafinovaná tvůrčí práce, ale zanechávají otázky. Kolážovitost textu může být zdůvodněna změnami jeho významu, může ho ozvláštňovat. Dalších významů ale může nabývat až při odhalení původu přidaných textů.
Takový způsob práce s předlohou může být zapříčiněn i jakýmsi snovým, abstraktním místem, do kterého je dění na jevišti zasazeno. Ve středu všeho stojí velká dřevěná postel se symbolickou šikmou plochou, na které se velká část dění odehrává. Jen párkrát postel zmizí ze scény. Prostor se tak pomocí divákovy představivosti stává bez jakéhokoliv upozornění jednou pokojem Josefa K. či budovou soudu, podruhé ateliérem a nakonec onu abstraktnost přiznává a stává se spojníkem všeho předchozího. Netradiční práce s imaginací je pro Polárku obvyklá a vnímám ji jako zásadní výboj proti schematičnosti divadla pro děti zapříčiněné např. obvyklým rozdělením světa na dobro a zlo, pravdu a lež. Pomocí snovosti byl inscenaci přidělen méně fatální konec, který staví děj do smyčky. To, že Josef K. není nakonec probodnut, ale spíše dohnán jednáním svého okolí k zařazení se mezi něj, bylo překvapivým zvratem. Podle předchozí Nuckollsovy režie v Polárce, která se nevyhýbala explicitně zobrazenému násilí ani dosti depresivnímu konci, by se dalo podobné vyústění očekávat i zde. Josef K. se ale na konci probouzí naprosto stejně jako na začátku, v posteli se svými dozorci a trýzniteli, jen na obličeji má namalovanou masku stejně jako ostatní postavy v průběhu celého dění (samy mu ji namalují). Opět není znatelné, zda je tento posun zapříčiněn snahou o zjemnění původního probodnutí srdce Josefa K., nebo má měnit význam zakončení. Nakonec je matoucí i občasná aktualizace předlohy (ta přitom neobsahuje znaky konkrétní doby ani umístění) – např. postava informátora u soudu má na čepici odznáček Milionu chvilek pro demokracii.
Silná atmosféra představení však zahaluje jeho nejasnosti. Mlhavost a tíživost byla podpořena gradující scénickou hudbou, tlumeným svícením, expresivním líčením, kostýmováním a výraznou stylizací projevu. Oceňuji pohybové vložky prohlubující kafkovskou atmosféru. Z hereckého souboru vynikal Vít Malecha jako Vypravěč. Josefem K. byl nový, ještě lehce nejistý, člen souboru Petr Hanák. Přesně však vystihl přerod své postavy z tichého úředníčka v rebela bojujícího s nesmyslným systémem. Anna Hřebíčková svižně střídala dvě zcela protichůdné role. Herecký projev Alfreda Texela a Václava Dvořáka byl i díky dlouhodobému působení v souboru zábavný a přirozený. Styl Lukáše Riegera, který v Procesu hostoval, byl nejodlišnějším od ostatních. Čas mezi online předpremiérou a živou premiérou souboru jistě pomůže jednotlivé herecké styly sjednotit.
Kvůli složitým dramatizačním procesům není Proces Divadla Polárka prezentací Kafkova díla. Je mnohem více svébytným autorským dílem, z předlohy bezpochyby předává atmosféru, absurditu, paranoiu a bezmoc a přibližuje je současnosti. Přináší bezprostřední intenzivní divácký zážitek. Pouze nejasná viditelnost sdělení či cíle inscenace je možná něco, na co bude divadlo ze stran mladších dospělých jakožto cílové skupiny narážet.
- DIVADLO POLÁRKA – Proces
- Předloha: Franz Kafka
- Režie: Filip Nuckolls
- Dramatizace: Vladimír Fanta
- Dramaturgie: Karolina Ondrová
- Hudba: Ondřej Švandrlík
- Scéna a kostýmy: Jan C. Löbl
- Asistent režie: Kryštof Kotek
- Zvuk: Marek Salamon
- Pohybová spolupráce: Jakub Cír
- Světla: Ondřej Coufal
- Účinkují: Petr Hanák, Vít Malecha, Štepánka Romová, Anna Hřebíčková, Kateřina Francová, Táňa Jírová, Ondřej Hudeček, Alfred Texel, Václav Dvořák, Lukáš Rieger/Ludvík Kavín
Psáno z online předpremiéry 31. října 2020.
FOTO: Ivo Dvořák
