Premiérou sezóny s názvem „Tradice v novém“ Divadla Na zábradlí se stala inscenace režiséra Jana Mikuláška a dramaturgyně Dory Viceníkové, Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho. Toto velmi originální ohlédnutí se za polomrtvou epochou mělo premiéru 1. listopadu 2013. Co můžeme říci o inscenaci?
Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho je první hrou, která se od dua Viceníková – Mikulášek dočkala v Divadle Na zábradlí premiéry. Autoři dříve pracovali především na scéně brněnské Reduty, sezónu v Praze zahajují Šedými sedmdesátými, které jsou volným pokračováním Zlatých šedesátých. Z jejich dřívější úspěšné tvorby můžeme Na zábradlí vidět ještě například Kabaret Kafka, Korespondence V + W a na konci listopadu také oceňovanou Europeanu.
Viceníková a Mikulášek jsou známí svým hledáním neobvyklých nedramatických textů, které převádí do jevištní podoby. Šedá sedmdesátá posunuli ještě do další roviny – v prvním dějství hry se vůbec nemluví. Vyprázdněnost frází a absurditu slov doby tedy nahrazuje mlčení a několik zoufalých výkřiků. Osm postav se potkává v místnosti, která může být jakousi kancelářskou čekárnou. Dohromady představují apatické masy, které spolu i přes nepohodlí začínají žít, manipulují spolu a bez odporu se podřizují režimu doby.
Jediný únik z šedé reality tehdejších dní bylo snění. To je nejspíš i důvod, proč tolikrát v inscenaci postavy spí. Zároveň je tím snad demonstrován jakýsi neustálý bezmocný koloběh. Postavy, zdá se, na něco čekají, na něco za dveřmi. Nic se ale neděje, stále je jim ucpávána pusa rohlíkem. Na povel se smějí, a tak se tváří, že se nic neděje. Zděšení a strach ze sirén je nakonec něčím, na co si musíme zvyknout. Postavy si podlézají, když se zdá, že má jedna postava navrch před ostatními a když nemá, nezapomenou jí dát, co proto. Je tu ukazováno také odposlouchávání, které se snaží dostat přímo do naší mysli. Závěrečná scéna zobrazuje hyenismus, s kterým dokážeme zabít, roztrhat a rozežrat i vlastní národní hrdost. Ale nezoufejte, i přes nesnesitelnost demonstrovaného lidského chování se při hře i několikrát zasmějete.
Druhá polovina inscenace je zásahem i na naše smysly. Bílá scéna Marka Cpina s občasnou projekcí, neustálým zhasínáním a vypínáním světel a ohlušujícími zvuky se stává estetickým zážitkem. Druhé dějství je o poznání kratší než to první, a za sebe mohu říct, že jsme měla po celou dobu husí kůži. Rozčarování z komunistického režimu už je tu konečné. Jak se člověk může vypořádat s otupělou dobou je ukázáno na příběhu masové vražedkyně Olgy Hepnerové, která se cítila nepochopená a ponižovaná. Magdaléna Sidonová je ve své roli brilantní, přináší autentický projev psychického šílenství. Ve druhém obraze vidíme, jak lidé ještě stále „skáčou, jak oni pískají“, ale s odporem, se zbytky sil života, s nechutí a nevolí. Závěrečný obraz marnosti voleb, které jsou po celý život zklamáním, uzavírají tento ojedinělý pohled na život v sedmdesátých letech. Ač chce být inscenace svým pohledem, co nejširší a zahrnout, co nejvíce pohledů na tuto dobu, pro mě bylo sdělení jasné – rozčarování, zklamání, absurdita, otupělost, slabost.
Inscenace je velmi poutavá, ale jak se znovu ukázalo, tvorba Mikuláška a Viceníkové, není tím pravým pro každého diváka. Divák musí být přemýšlivý, spoluúčastnit se na tvorbě uměleckého díla a přebírat metaforické náznaky. A každá interpretace může být rovněž trochu odlišná. Sdělení, která inscenace předvádí, není na rozdíl od její estetické stránky nijak líbivé. Je velmi reflektivní a kritické k člověku a jeho bestialitě. Není divu, že při generální zkoušce, diváci (především senioři) v půli odcházeli, jak jsem mohla sama slyšet se slovy „nic horšího jsem neviděla“. Pro člověka, který pravidelně navštěvuje muzikály Michala Davida, je tvorba Mikuláška a Viceníkové obzvlášť náročným soustem. Pro Divadlo Na zábradlí je ale získání těchto tvůrců obrovským přínosem.
Režie: Jan Mikulášek, dramaturgie: Dora Viceníková, scéna a kostýmy: Marek Cpin, výběr hudby: Jan Mikulášek, hrají: Kristina Beranová, Petr Jeništa, Miloslav König, Ivan Lupták, Stanislav Majer, Leoš Noha, Magdaléna Sidonová, Marie Spurná.
Premiéra 1. listopadu 2013 v Divadle Na zábradlí, psáno z generálky 31. října 2013.
Foto: KIVA
