Na začátku ledna do kin dorazila kritikou i veřejností zavrhnutá filmová adaptace muzikálu Kočky, a tak jsme si příhodně posvítili i my na ostravskou inscenaci tohoto (neblaze) proslulého muzikálu, která měla 20. 9. roku 2018 premiéru v Divadle Jiřího Myrona. Režie se ujala šéfka místního souboru opereta/muzikál Gabriela Petráková. Není to první představení skladatele Andrewa Lloyda Webbera, které zrežírovala. V minulosti se v Divadle Jiřího Myrona podílela na inscenacích Sunset Boulevard a Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť.
Muzikál Kočky je adaptací dětské básnické sbírky od T. S. Eliota Praktická kniha o šikovných kočkách, v níž každá píseň vypráví o jedné kočce. Písně jsou zhudebněné básnické texty a jsou dohromady pospojovány náznakem děje. Kočky vypráví o setkání koček, na němž se rozhodne, která z nich vystoupá do ionosféry a získá nový život. Tento jednoduchý děj je zahlcen velkým množstvím vaty, a nakonec jen vzbuzuje spoustu otázek a nedává žádné odpovědi. Znamená být vybrán smrt? Nebo jsou kočky v Očistci a být vybrán znamená přejít do Nebe? To je už na představivosti diváka. V původní básni k cestě do nového života kočky použijí horkovzdušný balón, ale v ostravské inscenaci je branou ke spasení věž Nové radnice. Tuto změnu beru jako další ukotvení muzikálu do ostravského prostředí (první je zvuk hlášení ostravského autobusu ohlašující zastávku, kterým představení začíná). Dopravní prostředek má koneckonců v každé inscenaci Koček trochu jinou podobu (např. schody nebo létající talíř). České přebásnění Michaela Prostějovského je o něco srozumitelnější než originální text. T. S. Eliot ve své sbírce často používá nonsensová slova, které ale Prostějovský nahradil běžnou češtinou.
Všechny tyto nedostatky pramenící z originálního textu má přirozeně i ostravská inscenace, ale mnohé z nich se podařilo vyvážit. Herci svými pohyby celkem přesvědčivě napodobují skutečné kočky a interakce mezi nimi byly hravější a méně obscénní než ve filmu (s výjimkou písniček Rambajz-tágo a McDlouhý dráp, které měly naopak zvláštně smyslný náboj). Ve zkratce – Kočky v Myronovi jsou roztomilé, hravé a kreativní (např. když po přestávce dvě kočky vykoukly z orchestřiště, začaly naddimenzovanou taktovkou dirigovat orchestr a dirigent je musel vyhnat). Na rozdíl od filmu bych se na Kočky v Divadle Jiřího Myrona nebála vzít děti. Mile mě překvapily i kostýmy. Tradičně se skládají z celotělového trikotu s texturou napodobující kočičí kožich a střapaté paruky. V Ostravě ale tyto kostýmy Ľudmila Várossová doplnila kousky lidského oblečení, což jednotlivým kočkám dodává víc osobnosti a pomáhá je od sebe odlišit. Je pro mě těžké v Kočkách mluvit o jednotlivých hereckých výkonech, jelikož po většinu času kočky vystupují jako masa, a to i v písních o konkrétních kočkách.
Obvykle má scénografie Koček podobu smetiště, ale v Ostravě se muzikál odehrává na střechách města. Stejně jako to Lloyd Webber zamýšlel v originální inscenaci, tak se i v Myronovi pro představení Koček mírně změnil tvar jeviště vystavěním mostu přes orchestřiště. Bylo na škodu, že se v této inscenaci nevyužilo otočné jeviště, které je v tomto divadle k dispozici, ale vzhledem k rozměrům dekoru to nebylo možné. Nedostatek, který má tato inscenace společný s filmem, je, že rekvizity mají nekonzistentní velikosti, a nejsem jistá, jestli fakt, že krabice od mléka má stejnou velikost jako vývrtka, je umělecký záměr, nebo jen nedomyšlený design.
Dlouhodobým problémem Divadla Jiřího Myrona je nazvučení, které způsobuje, že hercům často není rozumět. Muzikál Kočky je proslulý působivými tanečními čísly čerpajícími především z knihovny baletu. Choreografie Pavla Strouhala byla méně komplikovaná než v britské inscenaci z roku 1997 a akrobatické prvky mi nepřipadaly dostatečně oslňující, aby plně vyvážily problémy látky.
Z osobní zkušenosti vím, že pokud neočekáváte promyšlenou zápletku, inscenace Koček v Divadle Jiřího Myrona i přes mé osobní výhrady dokáže naklonit na svou stranu i zapřisáhlé odpůrce tohoto muzikálu a může být příjemným divadelním zážitkem.
- NÁRODNÍ DIVADLO MORAVSKOSLEZSKÉ – DIVADLO JIŘÍHO MYRONA – Kočky
- Hudba: Andrew Lloyd Webber
- Libreto: Thomas Stearns Eliot
- České přebásnění: Michael Prostějovský
- Režie: Gabriela Petráková
- Choreografie: Pavel Strouhal
- Hudební nastudování: Marek Prášil
- Dirigent: Marek Prášil, Jakub Žídek
- Scéna: David Bazika
- Kostýmy: Ľudmila Várossová
- Sbormistr: Iveta Viskupová
- Sound design: Petr Košař
- Light design: Stanislav Dvořák
- 1. asistent režie: Roman Harok
- 2. asistent režie, company manager: Josef Novák-Wajda
- 1. asistent choreografie: Dominika Červinková
- 2. asistent choreografie: Jana Tomsová
- Dramaturgická spolupráce: Peter Oravec
- Pohybová spolupráce: Pavel Staněk
- Asistent sbormistra: Bohumil Vaňkát
- Nácvik triků a konzultace kouzelnické techniky: Petr Kravčík
- Korepetice: Jiří Janík, František Jeník, Vlastimil Ondruška
- Účinkující: Hana Fialová, Katarína Hasprová, Andrea Gabrišová, Markéta Procházková, Kateřina Marie Fialová, Kristýna Štarhová, Veronika Prášil Gidová, Alžběta Trembecká, Marianna Polyáková, Barbora Remišová, Jarmila Hašková, Michaela Horká, Romana Dang Van, Kristina Folvarčná, Simona Hrabovská, Izabela Jati, Jana Kováčová, Karolína Lea Nováková, Laco Hudec Šubrt, Ján Slezák, Tomáš Novotný, Tomáš Krpec, Juraj Čiernik, Jan Drahovzal, Jaroslav Rusnák, Tomáš Savka, Jiří Daniel, Marcel Mondočko, Vladislav Plevčík, Robert Urban, Roman Harok, Peter Svetlík, Petr Miller, Libor Olma, Miroslav Urbánek st., Petr Nebřenský, Pavel Staněk, Martina Šnytová, Eva Zbrožková, Andrea Kheilová, Barbora Onderková, Barbora Smíšková, Michal Bublík, Michal Klapetek, Giacomo Quatraccioni, Adam Živnůstka, Roberta Battistini, Veronika Morávková, Martina Pawerová, Veronika Jiroušková, Vendula Wolná, Michaela Danielová, Pavlína Drlík Palmovská, Michal Candrák, Patrik Földeši, Martin Tomsa, Veronika Hanušová, Karolína Valalíková, Ludmila Semelová, Peter Dolinajec
Premiéra 20. září 2018, psáno z uvedení 19. ledna 2020 v Divadle Jiřího Myrona.
FOTO: archiv Národního divadla moravskoslezského
