Městská divadla pražská uvedla na scéně Divadla Komedie v české premiéře hru rakouského dramatika Franze Grillparzera. Jeho vyobrazení Přemysla Otakara II. jako ješitného panovníka v kontrastu s mírumilovným Rudolfem I. Habsburským vzbuzovalo u publika kontroverzní reakce již v 19. století. Překlad Radka Malého pod názvem Sláva a pád krále Otakara vznikl teprve letos právě pro tuto inscenaci.
Otakar opouští královnu Markétu, protože mu neporodila dědice. Tímto okamžikem začíná panovník svou sebestřednou honbu za politickou mocí. Prvním strategickým krokem je sňatek s maďarskou princeznou Kunhutou. O suverénnost, říšskou korunu a přívržence jej však náhle připravuje Rudolf Habsburský.
V režii Michala Háby se historické drama proměňuje v komedii. Hrozící rozvleklosti děje předchází značným zkrácením původního textu za asistence dramaturgyně Simony Petrů. Do popředí se tak namísto Grillparzerova příliš schematického rozdělení českého a německého národa na „zlo“ a „dobro“ dostává obecné téma moci, na jehož nadčasovost je poukázáno také závěrečným odhalením transparentu „Kdo vlastní, vládne.“
Silnou stránkou inscenace je herectví podtržené rozmanitostí kostýmů. Martin Pechlát si jako Přemysl Otakar energicky podmaňuje celý sál. Vývoj charakteru českého krále mu umožňuje oddat se hned několika hereckým polohám – křik a výrazná gesta postupně vystřídá zdrženlivost. Jeho protipólem je Ivan Lupták (Rudolf Habsburský) s civilním projevem i oděvem, který svým klidným hlasem zmírňuje bouřlivé šílenství odehrávající se na jevišti. Postupem času vychází najevo, že ačkoliv se chování obou vladařských prototypů podstatně liší (vláda pevné ruky versus iluze nenásilí), spojuje je stejný cíl – oslovení co největšího množství příznivců. Radka Fidlerová ve středověkých šatech otevírá představení procítěným projevem královny Markéty, při kterém si neváhá dramaticky otřít slzy do opony. Později vstupuje do děje s umělými vousy pro ztvárnění jedné z aktualizací předlohy – postavy samotného Grillparzera, promlouvajícího vyškrtnutými replikami. Příležitost uvést do konfrontace myšlenky autora a režiséra zůstává nevyužita, výstup se v představení stává mezníkem pro změnu v Otakarově vnímání skutečnosti. Stylizace jednotlivých výstupů naznačuje fraškovité pojetí celého představení. Dalším rolím není poskytnuto tolik hereckého prostoru, jsou zde spíše pro rozehrání gagů.
Pozornost na sebe strhává jednoduchá scéna Adriany Černé. Samotní herci ji pokrývají mulčovací kůrou, která je následně mísena s pilinami – památkou na exhibici Otakarovy síly za pomoci motorové pily. Chce si stůj co stůj zachovat země pod svou mocí, jenže je tím ničí. Dřevo symbolizuje státní území a všudypřítomnost panovnického sporu o něj. Materiál se objevuje také v podobě palet nebo rakve. Opakovaně dochází k roztahování a zatahování opony, za níž se nachází volný prostor a červený výklenek s hudebníky. Pechlátova postava má za úkol ospravedlnit jejich přítomnost v ději. S nadsázkou je uvítá jakožto družinu patetickým monologem a nástrojům přisoudí role zbraní – včetně názorné ukázky toho, jakým způsobem se dá použít baskytara k obraně. Hlasitá hudební produkce pod taktovkou Jindřicha Čížka dodává ději dynamiku a nutí herce k vykřikování vlastních replik. Všechny tyto prostředky jsou pouze demonstrací zcizovacích efektů prostupujících celou inscenací, jejichž účelem je zajistit si divákovu plnou pozornost.
Hábovy inscenace obvykle nacházejí inspiraci v německém divadle, nejinak tomu je i v tomto případě. Časté využívání mikrofonů vyústí v několik pěveckých výstupů, jež na scénu přinášejí kabaretní podtón. V písních se nešetří ani maďarskými slovy odkazujícími na původ Kunhuty. Nápaditost při užívání aktivizačních prvků se v druhé polovině uchyluje k jejich fádnímu opakování. Naštěstí se znovu navrátí ke své gradaci – součástí herecké akce se stává přenášení dýmostroje. Rudolf s předáním léna odevzdává také své oblečení, čímž s nadhledem prokazuje získanou nadvládu, naopak Otakar je před ním pokořen nuceným pokleknutím v obleku číšníka. Nakonec jsou prostřednictvím vylévání obsahu rudých lahví realizována krvavá jatka, která dovršuje Martin Pechlát výsměšným komentováním skonu své vlastní postavy.
Ač by k tomu inscenovaná látka mohla svádět, Hába se v tomto případě odchýlil od čistě politického divadla. Případnou paralelu k dnešní době zcela zastiňuje parodické pojetí, jehož forma je však atraktivnější než původní text. Na antiiluzivní divadlo je v českém prostředí stále pohlíženo s jistými rozpaky. Pro diváka setkávajícího se s Hábovým režijním stylem poprvé, může být Sláva a pád krále Otakara zábavnou pozvánkou a přípravou na další divadelní kusy z jeho tvorby, kde se pozornost spíše než k hravosti obrací k interakci s publikem.
- MĚSTSKÁ DIVADLA PRAŽSKÁ – DIVADLO KOMEDIE – Sláva a pád krále Otakara
- Autor: Franz Grillparzer
- Překlad: Radek Malý
- Úprava: Michal Hába, Simona Petrů
- Režie: Michal Hába
- Dramaturgie: Simona Petrů
- Výprava: Adriana Černá
- Hudba: Jindřich Čížek
- Asistentka režie: Veronika Švecová
- Dramaturgická spolupráce: Daniel Přibyl
- Účinkují: Martin Pechlát, Ivan Lupták, Radka Fidlerová, Johana Schmidtmajerová, Aleš Bílík, Vojtěch Dvořák, Tomáš Milostný, Jiří Štrébl, Jindřich Čížek, Vladimír Mikláš, David Herzig, Petr Nohavica
Premiéra 15. září 2019, psáno z uvedení 16. listopadu 2019 v Divadle Komedie.
FOTO: Patrik Borecký
