Chčije a chčije… věta, která absolutně vystihuje nedělní festivalové počasí. Od rána se nad Olomoucí vyskytoval deštivý mrak a nejenom díky němu bylo zrušeno představení Geisslers Hofcomoediaten Fitzli putzli. Charlotta Öfverholm si po šesté hodině zopakovala úspěšně představení Youwilldieadnyou2 a večer se v provizorním prostoru na parkáně, v tzv. šapitó, přestavili herci skupiny L. S. Věk s představením Fucking generation. Inscenace zahrnující osm osobních životních zpovědí plus jednu „psychologickou studii“. Mluv o sobě, co jsi zač, čím si prošel, co tě ještě čeká… Má vůbec ještě smysl život? Co po nás zbude? Co dál? Nastavení zrcadla… nepříjemné? Kde se stala chyba, kde jsem, co právě teď dělám, za čím jdu… člověk dospívá, roste, žije… má to všechno nějaký účel?
Vrcholem dalšího festivalového dne bylo „site specific“ představení Seasonig holandské skupiny United-C , které bylo v rámci festivalu uvedeno hned několikrát (pondělí, úterý, středa). Divadelně – pohybový projekt, jež „oživil“ bývalou kanovnickou rezidenci na Wurmově ulici byl vytvářen ve spolupráci s Divadlem na cucky a hudební skupinou Mindpark přímo pro zdejší prostory. Režisérka Pauline Roelants stvořila téměř bezeslovné představení doprovázené světelnými efekty, výkřiky, vzdechy a sugestivní živou hudbou. Zdárně využila veškerých potenciálů budovy – hrálo se téměř všude – na nádvoří, ochozech či v chodbách a sálech uvnitř budovy. Leitmotivem celé inscenace bylo nahé lidské tělo – a to především tělo ženské, které se objevilo hned ve dvou větších výstupech. První z nich se odehrával ve freskovém sále, kde dvě nahé stojící herečky snímaly a zároveň promítaly na stěnu pomocí mirkokamer makrodetaily svého těla – objevování sebe sama, otevření se světu, tak jak jsem se narodil. Je to ještě umění? Či se dostáváme „přes čáru“? 
Další výstup se odehrával ve dvoře, kde ležela naolejovaná nahá účinkující obklopena stovkami skleniček, s nimiž za pomocí svého těla vytvářela výtvarně zajímavé obrazce. Skleničky do sebe naráží, vytvářejí překážky – člověk je ale vždy schopen s nimi manipulovat, vše záleží jen na něm a na jeho snaze nepodlehnout a neustrnout na jednom místě. Diváci tento výstup sledovali z ochozů a široce otevřených oken – čistý voiaerismus. Taneční scény se odehrávaly ve dvoře a na ochozech. Inscenace byla zakončena hromadným výstupem všech účinkujících, kteří stáli v zimě na ochozech nazí a třísnili se krví. Představení vyvolalo vlnu nadšení, u každého diváka však zřejmě rozporuplné pocity a asociace. Pro mě toto představení bylo jedinečným zážitkem, který byl ovšem doprovázen vlnou negativních emocí – strach, zmar, neschopnost cokoliv udělat, podřízenost, smrt. Projekt, který rozhodně stál za to vidět, byl výjimečný hlavně díky prostoru, kde se odehrával. Je totiž neuvěřitelné, co všechno dokáže udělat genius loci. Jak stará budova plná vzpomínek, na chvíli oživená performery, promlouvá skrze zdi k současným divákům.
Úterní den byl ve znamení slunce. Olomouc se konečně pořádně prozářila a divadelní festival tak pokračoval v lepší, rozmarnější atmosféře. V 17 hodin proběhlo v divadelním sále K3 fyzické představení Jaro Viňarského Animal Inside. V „studentském“ klubu S-CUBE se pak od 19 hodin uskutečnilo představení SAM, projekt Pražského komorního divadla v režii Kamily Polívkové. V hlavní roli se olomouckým divákům představil Karel Roden. Monodrama jedné postavy – hodinový monolog – jednoduchá bílá scéna – promluva s divákem o smyslu života – sugestivní, emocionálně prožitý herecký výkon… takto jednoduše lze popsat představení, jehož jsem byla svědkem. Úterní festivalový program zakončovalo Divadlo Vosto5 svým čistě improvizačním představením Stand´artní kabaret.
Foto: Jiří Doležal, Lukáš Horký
