V listopadu hostoval v olomouckém Divadle hudby pražský divadelní soubor Lachende Bestien s představením Ferdinande! Od Michala Háby jsem měla možnost zhlédnout tři představení z jeho režijního repertoáru. Zmíněné Ferdinande!, Opletal a Pornogeografie. Ve všech třech cítím jistý autorský rukopis, který je všechny spojuje. První asociace, které mě napadnou, jsou rychlost, boření čtvrté stěny, vizuální obdobnost a dořečenost. V případě Ferdinande! mě inscenace i přes drobné nefunkčnosti naprosto strhla a přes předsudky a (ne)očekávání dokázala udržet moji pozornost po celou dobu v plně aktivním stavu. A to i přesto, že vyžaduje značnou pozornost, jelikož je takřka výhradně založená na textu.
Autoři „Michal Hába a kol.“ už v propagačních materiálech nezakrytě prezentují autorské tendence a intertextuální přesahy, které odkazují k osobnosti Václava Havla a zejména k jeho alter egu, postavě Ferdinanda Vaňka, a nutně tak počítají s poučeným divákem. Kromě jasně zmíněné hlavní postavy, jež svým jménem přímo odkazuje k Havlovu dramatu Audience navazují na text Moc bezmocných a využívají i prvky z Havlovy Anatomie gagu. Zpracování odpovídá tendencím postdramatického divadla a tvůrci o sobě přímo na jevišti – byť s nadsázkou – dokonce tvrdí, že jsou „hodně post“ (přiznejme jim, že to skutečně jsou). Jejich autorské divadlo tedy z Havlova dramatu vychází, ale téměř by se dalo říci, že z něj využívá jen jedinou postavu – už zmíněného Ferdinanda Vaňka. I z dalších textů autoři implementují v podstatě pouze principy, jež text reflektuje – nejedná se o jejich přímou interpretaci na jevišti. Pojetí až třaskavě připomíná chaotickou a neuspořádanou postmodernu ověnčenou pluralitou názorů a tvorbou pseudointelektuálů, jakými jsou oni sami. Vše předkládají formou one man show, promluv přímo k publiku a lehké improvizace.
Celková stavba inscenace působí čitelně a není matoucí. Divák pomocí opakovaného principu gagu stejným způsobem přivykne na manipulativní ráz inscenace a přistoupí na její estetiku. Nebrání se přejímat myšlenky postavy Ferdinanda, který se tak stává v podstatě jím samým. Za nejsilnější stránku inscenace považuji improvizaci v kombinaci se spoléháním se na předpojatost a reakce publika. Nutno podotknout, že hlavní představitel a zároveň autor Michal Hába svým výkonem a empatičností spolukomunikuje notně přesvědčivě, protože se umí velmi dobře naladit na obecenstvo. Pracuje ovšem čistočistě se svými předpoklady, které v omezené realitě jednotlivce nefungují vždy tak, jak on sám (Hába) předpokládá. Některá ustálená klišé zkrátka neplatí, a když nevyjdou, je to v představení znát – nikdo nereaguje.
Základním kamenem je chrlení monologů. Rychlost ale funguje pouze chvíli, protože brání zdlouhavé nudě a zároveň mě vlastně nenechá přemýšlet. Přesně tak tento princip pracuje ve Ferdinande!, kdy se tematicky dotýká přímo mě a dělá si legraci z mého způsobu přemýšlení a postavení ve společnosti. Tematicky je mi to velmi blízké, a tudíž nemusím ztrácet čas přemýšlením; když na začátku přijmu formu, nemusím si v hlavě budovat složitý narativ.
Problém inscenace shledávám zejména v akčnosti sdělení, které opravdu může být tak rychlé, že když recipient nemá vhled do dané tematiky, není s ní v souznění, nestíhá si stavět svoji vnitřní naraci. A protože divák během představení zjistí, že všechny informace budou dořečeny, nabude pocitu, že se nemusí aktivně zapojovat, a proto nevydává tolik energie ke svému osobnímu zapojení. Informace začne pouze přijímat, obdobně jako se to děje v rámci jiných médií. Jenže divadlo je komplikovanější tvar a zejména představení založené na textu nutně potřebuje aktivní zapojení diváka.
Pokud se divák nezapojí i přes společenskou závažnost a dopad zvolených témat, neodchází bez svého vlastního zásahu z divadla obohacen, jen pobaven; a to je málo. Sice se pobavení a splnění vyšších cílů nevylučuje, v tomto případě se při ztrátě tohoto principu představení stává čistě konzumní zábavou. Ale i ta nemá pouze pejorativní konotace a je i divák, který ji ocení.
Ovšem nemám pocit, že právě to je primární snaha tvůrčího týmu Lachende Bestien. Celkově vnímám jejich ambice a snahu diváka skutečně oslovit a přivést ho k zamyšlení nad danou problematikou. A nemyslím tím pouze nosnost tématu, ale opravdu přímou konfrontaci s divákem. Což podle mě prezentuje neustálé porušování čtvrté stěny. Ovšem jediná inscenace, která z mého pohledu v tomto způsobu uvažování funguje, je z oněch tří zmíněných jen inscenace Ferdinande!. Napadají totiž nějakého Ferdinanda v nás, tudíž nám velmi zdařile nastavují zrcadlo, a to nejen přeneseně.
- LACHENDE BESTIEN – Ferdinande!
- Text: Michal Hába, Simona Petrů
- Režie: Michal Hába
- Scénografie: Adriana Černá
- Hudba: Jindřich Čížek
- Hraje: Michal Hába
Premiéra 11. listopadu 2016 ve Venuši ve Švehlovce, psáno z reprízy 14. listopadu 2018 v Divadle hudby.
FOTO: Zbyněk Hrbata
