Jedním ze zahraničních představení uvedených v rámci letošního činoherního programu Divadelní Flory se stal i Philoktet. Inscenace uvedená vídeňským Volkstheaterem divákům předkládá částečně zaktualizovanou starořeckou báji o jednom z hrdinů plavících se s Odysseem dobýt Troju. Philokteta, který byl kvůli páchnoucímu uštknutí na jeho noze vysazen a opuštěn na ostrově, připlouvá Odysseus spolu s Neoptolemem opět „zachránit“ a přimět ke spolupráci.
Navzdory své poměrně velké kapacitě působilo provizorní divadlo v Sklubu docela intimně a dokázalo navodit pocit blízkosti herců i v zadních řadách. Minimalistická scéna, která jen dokazuje, jak málo toho k působivému představení potřebujete, pak nechala vyniknout herecké projevy, které se neomezovaly jen na jeviště, ale pracovaly i s postranní uličkou, čímž se divákům ještě více přiblížily. Na plátno, tvořící téměř celou zadní stěnu jeviště, byla vrhána ostrá světla, která na něm vytvářela veliké zlověstné stíny. Ty měly připomínat přítomnost minulosti, která podmiňuje chování postav, pro mě však povyšovaly příběh do nadpozemské, mýtické roviny a vytvářely z ostrova nevyzpytatelné místo prolínajících se osudů. V jedné chvíli stojí Philoktet před plátnem a promlouvá postupně třemi různými hlasy, přičemž se obrací od jednoho stínu k druhému, následným zvoláním: „Nein, nein, nein!“ mě ještě utvrzuje v jeho duševní rozpolcenosti a zmatku. Když se ve druhé třetině zřítilo plátno s ohlušující ránou k zemi, jako by se Philoktet osvobodil ze zajetí ostrova a mohl chvíli svobodně dýchat. V dalších scénách se spadlé plátno proměňuje v ring, ve kterém se spolu tři hrdinové pomyslně přetlačují, chybí však ten tajemný stín, který se nad nimi doposud vznášel. Přestože symbolika je zřejmá – postavy už nejsou spoutány minulostí – stále jsem vnímala omezení postav vycházející z jejich podstaty, které jsem měla se stínem spojené, a tak pro mě jeho zmizení nemělo smysl.
Postavy oblečené do moderních šatů mi dovolovaly téma vnímat v kontextu dnešní doby. Různé styly přesně padnoucí každé postavě spojovaly nevýrazné šedé barvy, ale hlavně jeden zářivý žlutý prvek kostýmu každého hrdiny. Zlatá nebo žlutá symbolizovala ve starém Řecku slunce, a tedy moc a majestát, a opravdu jsem díky ní měla pocit, že se v postavách ukrývá nějaká hlubší dynamika a síla.
Nejvýraznějším zásahem režiséra Callea Fuhra do textu bylo obsazení Stefanie Reinsperger do role Philokteta. Připomnělo mi to jednu myšlenku Bertolta Brechta, v níž tvrdí, že když sledujeme muže v roli ženy, mnohem silněji vnímáme typicky ženské chování, než kdyby bylo vyjadřováno ženou. V tomto případě to bylo naopak. Stefanie nám zprostředkovávala zatvrzelost a mentální vyčerpanost muže žijícího osm let ve společnosti jen sebe sama a přes veškerou mužskou energii, kterou do postavy vložila, nezapřela své ženství a přímo dokazovala, že po tu dlouhou dobu si Philoktet musel být „sám sobě mužem i ženou“. Všechny tři postavy působily velice komplexně, přestože u nich byly zvýrazněny dějově podstatné rysy. Na první pohled jemný Sebastian Klein předvedl Odyssea jako sugestivního manipulátora, který svou jazykovou mrštností nakonec všechny přiměje k poslušnosti. Luka Vlatković zase skvěle vystihl výraz důvěřivého Neoptolema s jediným cílem – jednat čestně a spravedlivě. Celé představení bylo prostoupeno agresivně útočícími prostředky včetně častého křiku a manipulátorských tendencí některých hrdinů. Přesto jsem však měla možnost nahlédnout za tyto rádoby sebevědomé projevy a vidět i něžnější a slabší stránky postav, čemuž výrazně napomohl ženský element Philoktetovy postavy.
- VOLKSTHEATER ‒ Philoktet
- Autor: Heiner Müller
- Režie: Calle Fuhr
- Scéna a kostýmy: Amelie Sabbagh
- Dramaturgie: Angela Heide
Video Max Hammel - Hrají: Sebastian Klein, Stefanie Reinsperger, Luka Vlatković
Premiéra 7. května 2017, recenze psána z uvedení 16. května 2018 v rámci festivalu Divadelní Flora.
FOTO: archiv Volkstheateru Vídeň
