Místo plánovaného triptychu Melancholia polského režiséra Jakuba Lewandowského, představila, z důvodu zranění jedné z tanečnic, Divadelní Flora pouze jednu ze tří částí této inscenace zobrazující snahu člověka o vypořádání se s osamělostí. 
Díky této na první pohled nešťastné události se však divákovi naskytla příležitost shlédnout narychlo sehnanou inscenaci SOMA slovenského mladého choreografa Martina Talagy studujícího choreografii na pražské HAMU. Tato skutečnost ještě umocnila princip divadelních festivalů, které střídají jedno představení za druhým, takže vytváří síť významů. Divák je tak obohacen nejen prostřednictvím jednotlivých kusů, ale zároveň skrze řetězec na sebe navazujících vjemů a myšlenek všech zhlédnutých představení.
Melancholia, odehrávající se ve spoře osvíceném, komorně působícím divadle K3, byla tedy ve festivalovém podání sólem tanečnice Dominiky Wiak. Dokonale vysportovaná postava navlečená v moderním upnutém oblečení a výrazné líčení evokovaly obrázky dokonalosti a ideálu ještě před tím, než se performerka sama jakkoliv pohybově prezentovala. Začíná se jednoduše – ztuhlý úsměv, nekonečno příchodů a následných odchodů na scénu; hlavně, aby bylo vše dokonalé. Z nepříjemné křeče nás vytrhuje až zvuk otáčející se prázdné gramofonové desky. Prázdnota, která dokázala naplnit místnost a zavrtat se do hloubi mozku. Divák pozoruje, jak s tím tanečnice naloží. Úsměv střídá zmítání se, uvolnění, křeč a zase povolení. Publikum nabývá pocitu, že uvnitř osamělosti není člověk tak dokonale upravený. Dále však přichází pocit, že jsme se pořád nedostali do jádra dění, což je možná zapříčiněno chybějícími částmi triptychu.
Na druhou performance jsme se přesunuli do Atria – prosvětlené prostorné místnosti s vysokým proskleným stropem, kde jsou sice připravené židle, ale pokud má divák chuť, může se volně pohybovat, což působí velice kontrastně s předchozím prostorem. Jako bychom tady, oproti osamělosti, měli všichni mnohem víc prostoru se nadechnout. Pocit nespoutanosti podporují i dvě téměř obnažená těla nastupující na scénu jen v bílých boxerkách. SOMA začíná ve schoulené pozici na kolenou, ze které se nepatrnými pohyby svalů kolem žeber začíná vyvíjet lidské tělo. Počáteční jednoduchost doprovází neurčité zvuky, které se spolu s tělem rozvíjejí a každou etapu vývoje doprovází vždy o něco celistvější a modernější hudba. Díky postupnému rozvíjení kreatur, vytvořených nezvyklými polohami těla, má divák možnost pozorovat vzniklé tvory i s těmi nejjemnějšími detaily a vychutnat si tak téměř každý jejich pohyb. Většinu času mají tři postupně vstupující a vystupující tanečníci schovanou hlavu, čímž nutí diváka vnímat části svých těl „jiným“ způsobem evokujícím dílo Xaviera Le Roy, kde záda mohou zastupovat roli hlavy stejně jako například ruce mohou zastupovat roli nohou. V závěru inscenace je divákovi za doprovodu už nejmodernější elektronické skladby představeno tělo dnes. Našpulené rty, ohromná ramena nebo zatažené břicho. V důsledku inscenace působí závěrečná přehlídka dnešního těla jako pokračování zobrazování podivných tvorů, které nemají s lidskostí moc společného.
Melancholia tak mohla působit jako předznamenání následujícího představení, kde se tělo vyvinuté v podivnou kreaturu izoluje od ducha, kterého je možné nalézt třeba právě v melancholické samotě.
- DOM KULTURY KADR ‒ Melancholia
- Choreografie: Jakub Lewandowski
- Hudba: Michał Lis
- Tančí: Dominika Wiak
Premiéra 22. dubna 2017, recenze psána z uvedení dne 14. května 2018 v rámci festivalu Divadelní Flora.
- ABSOLVENTSKÝ PROJEKT MARTINA TALAGY‒ Soma
- Choreografie: Martin Talaga
- Hudba: Myko
- Odborné vedení: Kara Rooney
- Světelný design: Karlos Šimek
- Scénografie: Kateřina Soukupová
- Kostýmy: Kateřina Jirmanová Soukupová
- Produkce: Dominika Skálová
- Účinkují: Radim Klásek, Anton Eliaš, Marek Menšík
Premiéra 23. května 2017, recenze psána z uvedení dne 14. května 2018 v rámci festivalu Divadelní Flora.
FOTO: Facebook Divadelní Flory
