Moravské divadlo Olomouc zařadilo i letos do svého repertoáru inscenaci slavné Goldoniho hry Sluha dvou pánů, kterou hrají již několikátou sezónu. Inscenace Moravského divadla se zdá být mezi publikem velice úspěšnou nejen proto, že se hraje již několik sezón, ale také z důvodu, že získala ocenění za mimořádný divácký zážitek na 14. ročníku Grand Festivalu smíchu v Pardubicích.
Dramaturgyně Markéta Kočí Machačíková značnou část původní Goldoniho hry seškrtala, takže se zdá, že dramatický text byl pro danou inscenaci pouhou inspirací a přibližným námětem, jak hru uchopit. Oproti původnímu ději je hra však také doplněna o dvě blechy, které jsou součástí celé inscenace od samého začátku až po úplný konec. Slouží ovšem jen k uvození a ukončení děje, jinak jsou ve zbytku času naprosto zbytečné.
Nejpovedenější složkou celé inscenace je hudební doprovod, což je u inscenace, která není přímo zaměřena na hudbu, opravdu smutné. Hudba vždy krásně dokresluje prostředí a již při prvních tónech má člověk pocit, jako by se nacházel v ulicích italských Benátek.
Za zmínku také stojí scéna, se kterou se obstojně vypořádal Aleš Valášek. Ač je velice prostá, tak je opravdu výstižná a stejně jako hudební doprovod slouží k navození italské atmosféry. Co je pro Benátky typičtějští než prádlo rozvěšené v úzkých uličkách mezi domy? A mimo jasné symboliky je zároveň díky své jednoduchosti velmi variabilní. Bílý nátělník visící v pozadí scény je například využit pro stínohru, avšak stáhnutím nového plátna se symbolem talíře a příboru se dostáváme do Brighellova hostince, kde se odehrává vtipná scéna se sestavováním menu.
Avšak i přes to, že scénou a hudebním doprovodem je divák jednoznačně uveden do malebného prostřední Itálie, není si často jistý, jestli se náhodou nenachází v Olomouci. Výrazně rušivým prvkem, který vytrhává z děje a z celého dobového zasazení, je přemnoženost a předimenzovanost aktuálních narážek. Jestliže se má divák nacházet v Benátkách v 18. století, avšak neustále slyší narážky na současnou politickou situaci v České republice nebo na Šantovku, je poněkud v rozpacích. Dalším rušivým elementem jsou nekončící vtipy Romana Vencla v roli Truffaldina. Proškrtáním původního dramatického textu mu byl umožněn velký prostor pro improvizaci, kterou vyplnil právě aktuálními narážkami a nekončícími vtipy. Jedním z příkladů je situace, kdy Truffaldino popisuje smrt svého předchozího pána, a stupňuje tak vtip až do samé krajnosti. Skoro jako by se nemohl nabažit hlasitého smíchu diváků, a tak sám nevěděl, kdy přestat a situaci ukončit.
Celkové dojmy z inscenace jsou opravdu rozporuplné. Četnost aktuálních narážek je až přehnaná – o „vtipné“ improvizaci protagonisty nemluvě. Nutné je však podotknout, že publikum reaguje na místní a aktuální vtipy bouřlivým potleskem. Není tedy chybou Romana Vencla, že je tak často zařazuje do svých improvizací, avšak pokud se těšíte na klasiku, kterou by hra Sluha dvou pánů měla představovat, tak budete velice nemile překvapeni.
- MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC – Sluha dvou pánů
- Režie: Nikolaj Pavlov Penev
- Překlad: Eva Bezděková
- Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
- Hudba: Filip Tailor
- Dramaturgie: Markéta Kočí Machačíková
- Pohybová spolupráce: Nikolaj Pavlov Penev
- Hrají: Roman Vencl, Anna Stropnická, Jan Ťoupalík, Lukáš Červenka, Jaroslav Krejčí, Daniela Krahulcová, Vladimíra Včelná, Václav Bahník, Tomáš Krejčí
Premiéra říjen 2013, psáno z reprízy 13.2.2018
FOTO: archiv Moravského divadla Olomouc
