Vzhledem k tomu, že jsem v Praze strávila celé čtyři dny, a to jak u při příležitosti Pražského Quadriennale, tak festivalu 4+4 dny v pohybu, rozhodla jsem se využít následující řádky k popisu osobních reflexí ze Sympozia, a také z festivalu Čtyři dny tak, jak jsem ho zažila. V rámci festivalu jsem zhlédla celkem tři představení. Zmíním se pouze o dvou tanečně divadelních představeních. Neokomentovaná třetí produkce byla show Penny Arcade Touha trvá déle.
Jako první jsem navštívila divadlo Archa a stala se divákem strukturovaného, trochu prvoplánového a plochého tanečně divadelního představení Taoufiqa Izeddioui V pohotovosti, které se tematicky týkalo migrantské krize, snaze nalezení své vlastní identity, strachu a osamělosti. Představení divákovi předávalo významy a sdělení pomocí tance, filmové projekce, slov a dvou hudebníků, přičemž každý odkazoval k jiné národnosti a kultuře.
V inscenaci můžeme rozkrýt jakousi významovou linku a zároveň absenci pevného autorského zájmu, který by představení dal jasný charakter. Před divákem se odehrává mnoho různých situací odkazujících k nespočtu odlišným jevům. Celou inscenaci bych mohla připodobnit ke stromu, kterému chybí kmen a disponuje pouze větvemi. Ty se ve vzduchu sami neudrží, a proto se i představení V pohotovosti rozplyne v divákově mysli a dlouho v něm nezůstane. Kontroverzní témata a myšlenky, se kterými pracuje nejsou zpracovány tak, aby vytvářely emoce s nimi spjaté. A tak se dívám na představení o možné osamělosti a strachu uprchlíka bez téměř jakékoli citového zasažení. Jako kdyby nás autor pouze seznámil s tématem, ale do hloubky s ním nepracoval.
Připadá mi, že se Izeddiou na úkor své autentičnosti, snažil přinést téma vyvolávající spory, a tím zapadnout do šuplíku evropské alternativní divadelní produkce. Takové tvrzení se může zdát troufalé, ale dospěla jsem k němu díky kontrastu s momenty plnými originality a Izeddioua stylu, které se v inscenaci objevily. V takových chvílích se projevila ona plastičnost a plochost scén typu chodícího tanečníka, který v několika jazycích opakuje větu: „Potřebuji obejmout“. Mezi autentické momenty patřila chvíle, kdy tanečník celou svou vahou spadnul na zem nebo kdy v první scéně tančil do rytmu hudby. Unikátně pracoval se svým tělem, s velkou hmotou, kterou perfektně ovládal a byl si vědom, co svým pohybem sděluje. Jako tanečníka je možné Izeddioua obdivovat, ale jako režisér nebo autor choreografie V Pohotovosti zklamal. Je otázkou, zda by problém vyřešila pozice dramaturga, která v choreografii nebyla zapojena a samotný autor si tak byl tanečníkem, režisérem či choreografem a dramaturgem.
Naopak v přímém kontrastu, co se autorské výpovědi a autenticity týče, stojí představení tanečnice Nadie Beugré Quartiers Libres. Autorka původně z Pobřeží Slonoviny žijící ve Francii aktivně a fyzicky zapojuje diváky do choreografie. Snaží se jim zprostředkovat určitý zážitek, který podporuje její téma.
Sólová choreografie staví na ojedinělém využívání prostoru, ve kterém se tanečnice svévolně bez jakýchkoli hranic pohybuje. Neexistuje zde žádné jeviště či hlediště. Celý prostor je jevištěm a hledištěm zároveň. Diváci mají vymezené tři menší vyvýšené plochy s připravenými židlemi, kam mohou usednout, ale někteří v nich nezůstanou na dlouho. Hned v prvních minutách inscenace musí diváci přijmout fakt, že ze svého místa nebudou moci zhlédnout všechny části choreografie, a pokud se chtějí vidět vše, pravděpodobně se budou muset zvednout nebo dokonce udělat pár kroků směrem k tanečnici. Zároveň tanečnice chodí mezi diváky s mikrofonem, do kterého zpívá a vyzývá publikum k interakci nebo některým jedincům dává přímo mikrofon před ústa. Tímto způsobem Beugré začíná rafinovaně transformovat diváky z pasivního do aktivního prožívání inscenace, které vyvrcholí v momentě, kdy se diváci hrnou na okraj podia přidržet tanečnici padající mimo jeviště.
Beugré se vyjadřuje pouze svým tělem, kromě hudby nevyužívá žádné jiné médium s občasným zapojením rekvizit jako mikrofonu, PET lahví nebo igelitového vaku. Se svým tělem pracuje jako s nástrojem, který používá bez jakýkoli zábran či studu. Začíná tančit v krátkých blýskavých šatech. Staví se do vyzývavých pozic evokujících sexuální násilí. Ve svých pohybech je odvážná a suverénní. Odstraňuje před diváky všechny masky a přetvářky a doslova se před nimi odhaluje. Ukazuje své objemné, upocené tělo. Nezakrývá nádechy a výdechy, někdy se pohybuje až těžkopádně. Jako by říkala: „To jsem já, zde není, co skrývat.“ Na mysl mi přichází slova jako surovost a upřímnost. Do choreografie zapojuje i improvizaci, která divákovi přináší možnost poznat tanečnici a její reakce v nepřipravených situacích. V těch je ale bezprostřední a přirozená. Divačku, která nechce uvolnit tanečnici své místo, Beugré jednoduše vezme do náručí a přenese jinam.
Tematicky lze představení interpretovat mnoha různými způsoby. Autorka vytváří choreografii velice otevřenou diváckému čtení. Různé situace odkazují k mnoha jevům, jako tomu je u Izeddioua, s tím rozdílem, že Beugré se omezuje v explicitnosti a konkrétnosti. Nesnaží se divákovi odvyprávět příběh. Významy sami odkrýváme z obrazů a emocí, které v nás vyvolává. Nesvobodu, vymezování svého osobního prostoru, nebezpečí, závislost a strach z okolí jsou situace, které divákům nejenom představuje, ale přímo je do nich staví. Nenechává publikum sledovat, ale nutí jej zažívat až performovat. Oproti Taquifovi Izeddioui přináší Beugré osobní výpověď, kterou lze zažít pouze od ní.
Ať už jmenované produkce hodnotím jakkoliv, jsem vděčná, že jsem se mohla díky festivalu Čtyři dny poměrně jednoduše seznámit s tvorbou zahraničních choreografů.
STŘÍPKY Z PRAŽSKÉHO QUADRIENNALE
Ráda bych se ještě zmínila o pátečním workshopu s Janou Prekovou, který probíhal celý den v rámci Pražského Quadriennale. Jako tři studentky z Čech jsme spolu s doktorandem z Maďarska a tanečnicí z Ruska vytvořili pěti člennou skupinu, která především diskutovala. V první polovině dne jsme rozebírali témata, o kterých momentálně přemýšlíme. Následovala intuitivní malba a po ní jsme vytvářeli kostýmy. Jana Preková se nás snažila vyvarovat od prvoplánových nápadů a vedla nás k přemýšlení nad jednotlivcem ve své roli. Kde cítí lehkost, kde naopak sílu a těžkost? Na taková místa jsme pak ubírali či přidávali různý materiál. Naším konečným výstupem byla instalace v sále, kterou jsme vytvořili na základě krátké neveřejné performance. Prostor sálu jsme upravovali pomocí provázků, lepítek a dalších papírových materiálů.
Sobotní den jsem strávila na Sympoziu, kde mě zaujala prezentace Agnieszky Blonsky a její producentky Helen Edwards. Zajímavá pro mě spíš tvorba Blonsky než spolupráce s producentkou, která byla tématem prezentace. Blonska vytváří divadelní produkce se sociální a politickou tématikou. Do svých představeních často zapojuje amatéry, kteří jsou s tématem představení úzce spojeni. Její režii také ovlivňují výzkumy, které si nechává zpracovat.
Poměrně na škodu mi přišel model, který PQ nastavilo. Do Sympozia zahrnulo mnoho přednášejících, přičemž každý disponoval krátkým časem na svůj výstup. Ve výsledku jsem se o ničem dostatečně nedozvěděla a při tak velkém množství přednášejících ani nebylo reálné, si všechny projekty zapamatovat. A to ani nehodnotím jejich schopnosti prezentovat nebo adekvátnost na účasti. Na druhou stranu, pokud měl účastník sympozia zájem, mohl lehce navázat kontakt se spoustou zajímavých lidí.
FOTO: ctyridny.cz, miaminewtimes.com, divadlo.cz
