12. října v Divadle Archa se v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu představil Taoufiq Izeddiou s taneční choreografií V pohotovosti. V té marocký tanečník spolu se dvěma hudebníky (M’Aalem Stitou & Mathieu Gaborit aka Ayato) udržoval jak diváky, tak sebe sama. „Příběh autorova duchovního zrání“ [1] byl emotivně předáván již od samého nástupu tanečníka s prvním hudebníkem. Zvládl ale tanečník přesvědčit diváky, aby se vžili do jeho situace a podnikli cestu jeho rozhodování s ním?
Izeddiou se v rámci celého představení potýkal se střetem civilizací, jak tento rozpor pociťoval v Maroku od svého dětství. Nejvýraznějšími představiteli takového střetu se stali sami hudebníci – marocký hráč na sintir oděný i v patřičném tradičním oděvu, jehož čepici využíval i k točení třásní do rytmu, se dostal do kontrastu s kytaristou, jenž jako model moderní civilizace doprovázel představení na elektrickou kytaru, nosil džíny a své melodie nahrával na looper, jímž opakujícím pouštěním vytvářel zmatečné ozvěny vedoucí až k šílenosti, která doplňovala tanečníkovu zmatečnost v nesnadnosti výběru, jakým směrem se má vydat. Takové zakomponování hudebníků velmi podpořilo téma představení a dobře spojilo hudební a taneční složku.
Hudební rekvizity byly následně využity nejen jako prototypy civilizačních kontrastů, ale také jako zbraně, k nimž se v první části představení Izeddiou uchyloval ve své počáteční posedlosti. Za hlasitých zvuků samopalu vycházejících ze sintiru, společně s jemným drnkáním na elektrickou kytaru, mířil tanečník přímo do publika a v následném zaseknutí si rozmýšlel nemožnost takového řešení. Proto se přiklonil k veršům palestinského básníka Mahmúda Darwíše, které vedly k předělu představení – dynamicky za sebou jdoucím prvkům jednotlivých civilizací, s nimiž se Izeddiou musel vyrovnat.
První rekvizitu této části – žlutě podsvícený písek, jímž tanečník vysypal spirálu, v jejímž středu nevěděl, jak se rozhodnout – následoval kontrast modře podsvíceného procházení středem linek s helmou, silně připomínající vesmírnou výpravu. Jakým směrem se vydat? Do středu spirály či ven? A kterou cestou? Izeddiou se ocitl v beznaději, z níž vyplynula prostá potřeba obejmutí od některého z diváků. Tento pokus o zapojení diváka, kdy se tanečník postavil před publikum a v různých jazycích vyžadoval objetí, ovšem vypadal příliš nepřirozeně a pečlivě promyšleně, a proto měl za důsledek pouze nezaujatý příchod pár dobrovolníků, kteří tanečníka objali a zase odešli. Podobnou komunikaci už Izeddiou ve zbytku představení nezvolil.
Následovalo zásadní rozhodnutí – jaký směr zvolit? Projekce „pršících“ pojmenování Boha v mnoha jazycích se za Izzeddiovými zády objevovala na plátně, stejně jako se mu při „duchovním zrání“ zjevovala v mysli. Možné řešení se najednou nabídlo vlastně jako jediná správná cesta – Boha přijmout. Tanečníkovo svlékání a přijímání Boha v čisté nahotě těla se pro něj najednou zdálo naprosto logické a správné a volně z něj vyplynul i závěr představení – Izzeddiou se smířil s civilizací, která narušuje tradiční prvky v rodné zemi, ale sám si navléknul tradiční marocký oděv a za neustálého opakování božského příchodu pomalým tempem uzavíral představení.
Velmi výrazně tanečník pracoval se svou prostornou postavou, do vrcholu představení v tomto ohledu došel při nečekaném pádu na holou zem, při němž se publikum zcela zajíklo a na nějakou dobu bylo donuceno přemýšlet, jestli bude prvek zopakován a co má vlastně znamenat. S tímto stavem ale Izeddiou počítal a nechal tak divákům dostatečný prostor pro jejich zamyšlení. Práce s mimikou zvýrazňovala hlavně první část představení, kdy se rychle opakujícími pohyby dostával do delších záseků, ze kterých se v rámci své zmatenosti nebyl schopen dostat. Stejný pocit bludného kruhu zdůraznili i hudebníci, když se za stálého hraní točili do kola stále blíže a blíže – do kruhu se pak doslova zamotali, protože se zamotali do kabelů od hudebních nástroj, které musely být rozvázány před tím, než se zcela vytratili ze scény. Tuto činnost doprovázely tanečníkovy poskoky a zvuky, ale stejně přerušila divákovo vtažení do děje, které se mu jinak působivě vydařilo.
Taneční představení mělo za úkol ukázat divákovi tanečníkův rozpor mezi moderní a tradiční částí rodné země, a nechat ho rozmýšlet nad kulturními vlivy nejen v Maroku. Chvílemi tanečníka litoval, někdy pociťoval strach ze zbraní a na konci pocítil stejný pocit úlevy z nalezení cesty. Izeddiou nechal diváka zdařile nahlédnout do jeho rozpoložení. Přestože představení nebylo natolik interaktivní, aby se divák naprosto vcítil do tanečníkovy situace a rozhodování, jistě zanechalo v každém kulturní poučení o situaci v jeho zemi, a pocit satisfakce, že i ze zdánlivě bludného kruhu se dá vykročit vstříc řešení.
[1] Taoufiq Izeddiou/Cie Anania (Maroko): En alerte (V pohotovosti). 4+4 dny v pohybu [online]. Praha: Four Days association, 2017 [cit. 2017-10-22]. Dostupné z: http://ctyridny.cz/program-2017/taoufiq-izeddiou-cie-anania
- ANANIA ‒ En Alerte (V pohotovosti)
- Choreografie & tanec: Taoufiq Izeddiou
- Hudebníci: M’Aalem Stitou & Mathieu Gaborit aka Ayato
- Zvukový design: Éric Desjeux
- Světelný design: Marc Lhommel
- Kostýmy: Noureddine Amir
Recenze psána z uvedení 12. 10. 2017 v rámci 22. mezinárodního festivalu současného umění 4 + 4 dny v pohybu.
FOTO a VIDEO: sadahawz.com, noorderzon.nl, vimeo.com
