Po představení Město, které mám tak rád souboru Slunovrat, který se věnuje dětem s mentálním postižením a dětem s autismem, jsem se zeptala zakladatelky souboru Blanky Vávrové na pár otázek kolem souboru jako takového, vzniku inscenace a práce s dětmi.
Jak váš soubor vznikl?
B. V.: Měli jsme dramatický kroužek ve škole a několikrát jsme i vystupovali v tělocvičně školy. Později mi přišlo, že to je škoda. Tehdy jsme vystupovali na playback – tady jsme bohužel vystupovali taky na playback – ale teď si platíme muzikanty. Tehdy mě napadlo, že bychom mohli na tu muziku, na kterou tančíme, oslovit ty profesionály, aby nás doprovázeli naživo. První jsem nevěřila, že to dopadne, ale šel s námi Hradišťan, Spirituál Kvintet a potom také Javory, Filharmonie Hradec Králové nebo Michal Hrůza s námi vystupoval. Také rodiče dětí nám moc pomáhají. Příští rok budeme mít velké výročí 10 let trvání Slunovratu. K výročí budou dva koncerty, oslovili jsme dva muzikanty. Na jaro Anetu Langerovou a na Vánoce to bude to slavností s Hradišťanem.
Proč se jmenujete zrovna Slunovrat?
B. V.: Protože první vystoupení bylo s Hradišťanem a oni tenkrát měli muziku na básně Jana Skácela, a i jejich CD se jmenovalo Slunovrat. Skácel to tam používá v poezii. Takže my jsme pořád přemýšleli, jak se pojmenujeme, a nakonec to byl Slunovrat.
Co vás inspirovalo k vytvoření představení Město, které mám tak rád?
B. V.: My jsme chtěli už dlouho vystupovat s kantory, protože jsme všichni obrovští patrioti. Máme rádi Hradec. První jsem měla písničky, které jsem si pořád pouštěla a nevěděla, jak příběh kolem nich postavit. Pak jsem na živém koncertě slyšela písničku Město, které mám tak rád a ta mě dojala. Řekla jsem si, že to musíme postavit tak, aby ta inscenace byla věnována našemu městu. Ten dnešní příběh byl o tom, jak se poutníčkové vracejí z ciziny a jdou i přes různé útrapy, ale i svatba tam je, až se dostanou do Hradce.
Všimla jsem si, že děti na vás (kantory) během představení hodně reagují.
B. V.: Ve filharmonii jsou vždy paravany, takže kantoři tam nejsou vidět a děti jsou vlastně na jevišti samy, ale i kvůli bezpečnosti tam musíme být. Jiné děti potřebují rolničky (Blanka Vávrová diriguje pohyb dětí pomocí zvuku rolniček) jako pokyn, že mají stát nebo podobně. Za ty roky se ty rolničky kapely naučily respektovat a diváci je neslyší. Děti tu muziku sice vnímají, ale nevěděly by, kdy mají co udělat. Jindy jim zase poradíme pohyb.
Jak dlouho trvá příprava takovéto inscenace?
B. V.: Minimálně půl roku, kdy zkoušíme jednou týdně dvě až tři hodiny. Před vystoupením máme soustředění, a pak ještě chodíme na nácvik přímo do filharmonie, aby si děti „ohmataly“ prostor. Tady (Městská hudební síň) je pro nás ten prostor hrozně těžký, protože tady nemáme žádnou zkoušku. Ale děti si s tím poradily dobře. V Městské hudební síni hráváme jen jednou za rok a není tu možnost si to zkusit. Z rodičů se stala skvělá parta, bez nich bych to nikdy nedokázala. Já dělám choreografie, ale nejsem dobrý manažer. Takže díky rodičům máme granty, shání kapely. V roce 2012 jsme získali Hradeckou múzu za kulturu.
Kolik je členů Slunovratu?
B. V.: 25 členů. Nyní třetina členů Slunovratu už nejsou studenti naší školy, protože studenty můžou být jen do 26 let. Když jsou starší, tak ty děti odcházejí do ústavů nebo do hradecké organizace Skok do života, ale zároveň zůstávají v souboru. Nejstaršímu herci je 55 a nejmladší má 8 let. Nejvíc dětí má kolem 25 let. Já a moje asistentka to pak s nimi nacvičujeme. Mezi dětmi není soutěživost, to je jiné než u zdravých dětí. Naše děti si to navzájem přejí a podporují se. Chlapec, který hrál dnes hlavního poutníka, faráře a hospodského, má těžký autismus. Nedokázal by se vám podívat ani do očí, ale svoje role prožívá a skutečně jimi žije. Ve všech knihách se píše, že když postavíte autistu do filharmonie před 600 lidí, nemůžou to zvládnout, ale oni to zvládnou, a s přehledem. A potom chodí po škole s nosem nahoru a jsou to naši velcí umělci.
FOTO: archiv Open Air Programu Hradec Králové
