Stan – šapitó, tmavočervené zdi budov odstiňuje světlá plachta. Na plyšovém gauči tušíme pod šátkem mužskou postavu. Nekonečně dlouho se čeká na cosi, co by mělo začít. Člověk vnímá zostřené ozvuky aut, tramvají, železnice, švitoření ptáků v náletovém houští – čekání houstne.
Dívka, která NENÍ HEREČKA, obchází scénu, cosi jakože naléhavě říká, ale naléhavost je roztržitá, není jí vlastně rozumět, co řeší, klepou se jí prsty, když otvírá víno a lidé, jimž víno nabízí, se evidentně bojí, že by na ně mohla toto víno chrstnout, i když NENÍ HEREČKA. Zpod šátku se konečně ukáže, co to je za postavu: clown! Zívá a je víc probouzející se domácí šelmou než clownem, jakého by čekali třeba návštěvníci cirkusu. Zívání jako narcistní netečnost, jako libost spánku, do něhož lze znovu upadnout.
